Udělat auto není jednoduchá věc. Je zapotřebí vzít v úvahu komu se bude prodávat i kolik by jich měla továrna vyrobit. Někdy ovšem plány nevyjdou, jak si manažeři představují.
Při výrobě automobilů je hlavní udělat správný odhad na konečnou klientelu. Tedy na zákazníky, které si auto koupí. Tomu odpovídá i výbava a zařazení modelu v hierarchii automobilky. My se dnes podíváme na tři auta, která byla vyráběna kolem roků 1970 až 1990 a byla sbírkou snů konstruktérů a vedení automobilek. Očekávali návrat k černým prodejním číslům od červených, ale tento efekt se se prakticky nedostavil.
Austin Allegro 1973 – 1982
Austin byl svého času k dostání i u nás v tehdejším Československu. Z našeho pohledu ze 70. let však byl „pokrokovým“ autem, o kterém snila nejedna rodina. Tehdejší výrobce British Leyland si sliboval velký úspěch od Allegra. Tomu se však nedostalo. Tedy respektive ne v takové podobě, jakou si manažeři představovali. Plánovalo se vyrobit cca 4500 aut týdně, ale spíše se podařilo vyrobit kolem 1200.
Allegro mělo být malým rodinným hatchbackem, ale vlastně jím nebylo. Bylo to tříprostorové malé auto. Takže vlastně sedan, i když tvar tomu neodpovídal. Dále tu byl volant, který byl zploštělý v horní a spodní části. I přes napravení tohoto nešvaru mu pověst auta se čtvercovým volantem zůstala. Jenomže problémů tu bylo více. Jednak výroba často stála, protože dělníci byli spíše vně továrny nežli uvnitř, a pak samotné zpracování Allegra bylo tristní.
Mezi části karoserie šlo strčit prsty, přes těsnění oken teklo, řazení bylo nepřesné a vrcholem bylo pérování Hydragas. Zajímavými problémy pak byly různé neduhy jednotlivých kusů, například nešlo zavřít víko zavazadlového prostoru, spouštěly se stěrače, nešlo otočit startérem apod. Koroze karoserie pak byla jen jakási „malá bolestná“. Allegro se prý špatně prodávalo jako ojetina. Navzdory všem neduhům se prodalo za 9 let přes 642 tis. aut.
Hyundai Stellar 1983 – 1992
Stellar u nás moc k vidění nebyl. Nejspíš proto, že jako auto za moc nestál. Korejská automobilka chtěla udělat konkurenci Fordu Cortina. Její počin nezněl zprvu špatně. Karoserie pohledná od Giorgetto Giugiara, podvozek převzatý z Cortiny IV a zajímavá cenovka. To vše bylo v balíčku od značky, která nebyla v té době vlastně moc známá. Tak co bylo špatně?
Ze začátku konstrukce auta samotného. Hyundai tak nějak zapomněl na jízdní vlastnosti, a tak zadní poháněná náprava byla na kluzkém povrchu dosti nestabilní. Auto se pak velmi obtížně řídilo. Dále tu byla všudypřítomná koroze na blatnících, prazích a spodku dveřích. Interiér byl přehlídkou levných plastů, které za přímého slunce zapáchaly. Nicméně cenovka byla tak nízká, že řadě zájemců to nevadilo a auto kupovali. V porovnání s konkurencí pak Stellar bodoval hlavně díky ceně. To však pro Hyundai platilo až do přelomu milénia.
Renault Fuego 1979 – 1992
Fuego bylo malé sportovní kupé s délkou kolem 4,34 m. Mělo pohodlný podvozek a dozadu se posadili i dva dospělí jedinci. Kufr (395 l) se otevíral i se zadním oknem, takže nakládání zavazadel bylo jednodušší než u klasických kupé. Variabilitu podpořily i zadní sklopné sedačky. Motory měly výkony od 64 do 132 koní a na výběr byly i naftové verze. V roce 1983 se začalo standardně dodávat s centrálním zamykáním. Co tedy bylo špatně?
Udělat sportovní auto s náhonem na přední nápravu a pohodlným podvozkem je recept na GT než na sportovní vůz. Dalším problémem byla vysoká koroze prakticky všech karosářských dílů. Přenos výkonu na vozovku také nebyl silnou stránkou. Fuego nemělo v žádné z verzí samosvorný diferenciál a tak se u nejvýkonnější verze stávalo, že se často protáčela kola na kluzkém povrchu.
Fuego sice prodělalo modernizace v průběhu let, dostalo se i do USA, ale prodejní trhák, jak si představoval Renault, to nebyl. Fuego mělo dobrou aerodynamiku, ale ta nedokázala vynahradit konstrukční nedostatky. Narazit na Fuego dnes je spíše rarita.
Který automobil je podle vás nejméně povedený?
Zdroj: Autorský komentář Filipa Střechovského, MotorTrend
PŘEČTENÍ: 29085
Technický koutek
|
PŘEČTENÍ: 24904
