Výjimečně zachovalé auto, jež s sebou současně nese i otisk svojí doby bývá odborníky mimořádně oceňováno. Tato jedinečná Volha 24 splňuje obojí – a měrou vrchovatou.
Máme v redakci jednu novotu. A chtěli bychom se s ní s vámi podělit. Podařilo se nám domluvit spolupráci s renomovaným serverem, specializujícím se na zajímavé youngtimery. Gielda Klasykow platí v Evropě za extra kvalitní značku, stovky prodaných, často unikátních a vzácných automobilů (vždy v dokonalém stavu) hovoří za vše. Máme svolení přebírat materiály z Gieldy, na oplátku budeme posílat některé naše úlovky do Polska. Pojďme se tedy podívat na jeden čerstvý tip od našich kolegů.
Původní idea byla něco zcela jiného, než Volha
A přiznám se, že když jsem si vyměňoval maily s Adamem, zakladatelem a hlavní postavou Gieldy Klasykow, měl jsem před očima nějaký zachovalý Saab 900 Turbo, Peugeot 405T16 nebo Mercedes W123 z jejich přebohaté nabídky, kterými naši vzájemnou spolupráci otevřeme a který popíšeme jako první. Ani zachovalé starší Volvo 760 by nebylo marné, případně cokoli z „Amerik“. Zkrátka něco, co by se vám líbilo a co by vám mohlo udělat malý exkurs do času ještě nedávno minulých.
Ani ve snu, opravdu ani v tom nejhlubším snu by mne nenapadlo, že by to nakonec mohla být Volha 24. Tedy legenda taxikářů, vojenských aparátčíků a politruků, policajtů veřejných i tajných, okresních i krajských tajemníků strany a dalších vyvolených, který na tento legendární automobil „dosáhli“. No na mně nekoukejte, běžný lid pohodlí Volhy poznal opravdu málokdy, respektive pokud se mu to povedlo a jel vzadu a navíc ne tak úplně dobrovolně, bylo mu její pohodlí celkem „ukradené“.
Volha má nezaslouženě negativní pověst
Protože vedle něj často seděli pánové od SNB (či rovnou StB) a následující chvíle nebyly ničím, po čem by běžný smrtelník jakkoli toužil. To auto za to ale samozřejmě nemohlo. A jeho nadčasové, elegantní tvary už vůbec ne. Uhádli byste, že výroba začala (tehdy nezvykle dříve oproti plánu, což bylo neobvyklé) už někdy po roce 1967, a designu Volhy je tedy minimálně 55 let? Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Protože i dnes, po tak dlouhé době, dokáže na první dobrou zaujmout.
Když jsem jí tedy uviděl v dnešní čerstvé nabídce Gieldy, bylo na první pohled rozhodnuto. A když jsem ještě dodatečně zjistil, jaký zajímavý příběh má konkrétně tento kus, bylo rozhodnuto podruhé. Minule jsme naši sérií článků o výjimečných autech začali Lotusem z jednoho malého, zapadlého autobazaru v českém pohraničí, dnes je to Volha. Stylové. Popravdě nevím, jaký větší rozdíl ještě může existovat, než mezi Lotusem Excelem a Volhou 24, ale to přece nic neznamená.
Dva kontrasty, větší už být nemohou
Britský atletický sporťák a pohodlná, houpavá limuzína z dob Sovětského svazu. A pohodlná, pohodlná byla Volha opravdu znamenitě. Kdysi jsem slyšel přirovnání k „ruskému Mercedesu“, a i když bych popravdě nebyl tak optimistický, komfort a jízdní pohodu, do té doby pro sovětskou produkci zcela neznámou, Volze ale jistě upřít nejde. Stejně jako (na tu dobu) poměrně kvalitní zpracování, příjemný interiér a nezáludné jízdní vlastnosti. Značka ideál? Vypadá to tak.
V té době zkrátka „v Sojuzu“ nejezdilo nic lépe, než právě Volha 24. Míněno z dostupných aut, pochopitelně, vládní a prezidentské ZILy a Čajky byly pro běžného smrtelníka (i běžného stranicky angažovaného smrtelníka) zcela nedostupné. A platilo to až do roku 1982, kdy se objevil nástupce typu 24, Volha 3102. Zajímavé na tom je také to, že Volha 24 (vyráběná závodem GAZ, mimochodem stejně jako Čajky) je ryze sovětský design i projekt, na rozdíl třeba od „Žigulíků“, které byly licenčním (a na specifické sovětské podmínky přizpůsobeným) Fiatem 124.
Motorizace směrem k úsporám i k vyšší rychlosti
Volha 24 byla osazena čtyřválcovým motorem o objemu 2445 cm³, jenž řidiči nabídnul (opět na tu dobu) vcelku ucházejících 72,1 kW. Skoro sto koní zkrátka nebylo, v době malolitrážních „jedna dvojek“ zcela běžných. Druhou stranou mince byla pochopitelně spotřeba, ale tu zrovna v Sovětském svazu nikdo příliš neřešil. 10-12 litrů bylo standardem, nikdo soudný navíc nemůže u podobného motoru čekat spotřebu dnešních, úsporných přímovstřikových jednotek s digitálním motormanagementem.
Přesto vznikly série například s francouzskými diesely Peugeot, které byly populární zejména v zahraničí. Z opačného soudku je pak zástavba mohutných V8 z Čajky 13 (5,5 litru / 195 koní) pod kapotu Volhy, čímž vznikl opravdový „sleeper“. Tyto vozy vznikly na přímou objednávku KGB a dosahovaly až dvousetkilometrové rychlosti, vyžadovaly však opravdového chlapa za volantem a především litinovou, 200 kilogramů těžkou (a posléze sériově montovanou) zátěž v zavazadlovém prostoru, která dovyvažovala těžký ingot v přídi.
Přímá linka na důstojníka KGB – na koho vlastně?
A KGB zanechalo stopu i na nabízeném exempláři z naší fotogalerie. Původně taxikářské auto má zabudovaný originální taxametr, v kufru pak stejně originální radiostanici a telefon – s čísly na KGB. Že by taxikář jako skrytý agent? To není vůbec nereálná představa, sovětský svaz byl agenty „prošpikovaný“ (ostatně jako Amerika, obě velmoci si v tomto směru opravdu nemají co vyčítat) a taxikář se během svojí práce setká s různými lidmi, často i „zájmovými osobami“ v hledáčku tajných služeb.
Příběh této Volhy je ale současně velmi mírumilovný a vznešený: působila totiž jako oficiální taxi při letní olympiádě v roce 1980 v Moskvě. Ano, to je té, jejíž maskot se jmenoval stejně jako autor těchto řádků. Tedy Míša. Sympatický medvídek s pěti olympijskými kruhy byl vytouženým dárkem všech dětí tehdejšího socialistického bloku. Dnes bychom řekli, že si děti v e-shopu objednali merch. Zvláštní. A Volha tak při olympiádě vozila všechny funkcionáře, pochopitelně. Linka na KGB? Celkem průzračná.
Stav unikátní, cena pravděpodobně adekvátní
Každopádně, ve stavu v jakém jí nabízí dnes Gielda Klasykow vypadá podobně, jako kdyby přijela právě z té olympiády. Má za sebou renovaci, nový lak, přesto si zachovala určitou patinu a autentičnost, zřetelnou právě v interiéru nebo v krabici s doplňky, kterou najdete v kufru. Zmíněný „tajný telefon“ bych vyzkoušel jako první, schválně, kdo by se na konci ozval. Žertuji, pochopitelně. Zřejmě už nebude funkční, rádio je od pohledu také spíše k pietnímu uložení do krabice, než cokoli jiného.
Zato uniforma naopak září novotou. A představa, že v této Volze a v této uniformě přijedu někam před hotel mne přivádí k myšlence, kde sehnat potřebnou sumu peněz. Prodejce si Volhu cení na 60 000 polských zlotých, což je přepočtu zhruba 300 000 korun. Je to moc, nebo málo? Těžko říct. Je to 41 let staré auto s duší a otiskem své doby, které přitom vypadá jako nové. A v podobném stavu jich už moc nebude. Rozhodnutí je na vás. A pokud Volze neodoláte, ozvěte se nám do redakce, vezmeme foťák a půjdeme se projet s vámi!
Lákalo by vás svézt se v podobném unikátu?
Rady
|
PŘEČTENÍ: 30484
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 30259
