Cyklisti v Praze si zasedli na řidiče. Zažil jsem na vlastní kůži, co úmyslně dělají na silnicích – a nepřál bych to nikomu

Upozorňujeme čtenáře, že následující text a komentář je publicistickým článkem, který obsahuje soukromý názor autora.

Pražská doprava je zvláštní ekosystém. Značný počet aut, ještě více lidí na přechodech pro chodce. Stres, hluk, napětí. Poslední roky k tomu přidaly ještě jeden, až náboženský rozměr. Kolo. Ne jako obyčejný dopravní prostředek, ale jako institut. A když se z něčeho stane program, rutina všedního provozu často ustupuje stranou. Vzniká napětí, které dokáže rozbít i jinak fungující věc. V redakci AutoŽivě o problému dopravy píšeme často. Tentokrát ale spíše z osobního úhlu pohledu. Když ráno jedu autem po Praze, pozoruju něco, co nemůžu ignorovat.

Kdo jede na kole, automaticky ztrácí IQ a získává na agresivitě

Zdá se mi, že se v ulicích začíná vytvářet společenství cyklistů, které v některých situacích působí spíš jako nátlaková skupina než parta sportovních nadšenců. Nechci tvrdit, že všichni cyklisté se chovají špatně, ale některé projevy už nebere zdravý rozum. Auta stojí v kolonách, řidiči dodržují předpisy a čekají, zatímco cyklisté si jedou, jak chtějí. Po chodnících, často ignorují pravidla, a přitom jim dopravní organizace přizpůsobuje ulice. Cyklopruhy bývají prázdné, přesto kvůli nim mizí prostor pro auta, což zúží komunikace a zhoršuje průjezdnost.

Startujete promrzlé auto správně? Tuhle chybu dělá letos většina řidičů, motoru zkrátí životnost už za 60 vteřin

AUTOZIVE.cz

8 m

iZdroj fotografie: Se souhlasem CNN Prima News

Atomový hřib by nenapáchal tolik škody, jako Hřib moravský. Ten Prahu ucpal hloupými procyklistickými opatřeními. K tomu přidejte nesmyslně velké ostrůvky pro tramvaje a jsou tady pro auta neprůjezdné ulice. A k tomu cyklisti, kteří jezdí, jak chtějí. Nedávno mi jeden vletěl před auto. Jel po chodníku, dojel ke křižovatce, tam to poslal na přechod pro chodce. A to svítila červená. Chtěl stihnout zelenou na druhém přechodu, který byl kolmo. Fanatický a bezohledný cyklista jede středem pruhu, tempem, které zdržuje, a auta za ním trpělivě čekají na příležitost předjet.

Metr a půl na předjetí, pruhy, k tomu pocit arogance a nadvlády

Jiná věc, cyklista při červené seskočí z kola, tlačí ho a změní se na chodce, tím získá přednost a pak zase naskočí a pokračuje. To se děje často. Ale ok, beru, že tohle je legální. Z cyklisty se stane chodec, proč ne. Je to vlastně v pořádku. A na chodnících? Znáte to asi taky. Mnohdy jezdí mezi lidmi, přestože by měli využít cyklostezku, která je určena „pro ně“. Ta je prázdná, i tak cyklisti často volí variantu mezi chodci. Cyklisti si jedou, jak chtějí. Otravují život chodcům, otravují život cyklistům. Ale Pruhy pro auta musely ustoupit cyklistickým stezkám.

iZdroj fotografie: Ondřej Komárek pro AutoŽivě

Je to pochybné, je to zvrácené. Podle mého názoru se najednou a zcela nepatřičně řeší, kdo je „správný“ účastník provozu. Kdo má „morální nárok“ na ulici a kdo je už překážka. Prohrává auto. V praxi to znamená konkrétní věci. Z jednosměrek se stávají obousměrné pruhy. V klikatých ulicích vznikají piktogramové koridory, kde reálně není prostor ani na bezpečné míjení. Z rušných tepen se odkrajují parkovací pruhy ve jménu „bezpečné infrastruktury“. Rozumějte prosím. Není to o tom, že by podle mě auto mělo mít „přednost“ jako kategorie.

Provoz ve městě má být o toleranci, ne o bezohledné nenávisti

V Praze stále vozí většinu lidí i zboží, udržují v chodu městský metabolismus. Nikdo soudný nechce cyklistům brát bezpečí. Ale bezpečí není to, co generuje agresivitu. Bezpečí je infrastruktura, která dává smysl ve dne v noci, v dešti i za slunce. Když motorista jen trochu vyjede z pruhu, riskuje pokutu. Zatímco cyklista má pocit absolutní nadvlády. To rezonuje s tím, co cítím, když jedu po městě. Občas musím brzdit nebo ustoupit, abych předešel konfliktu. Jsem vyhraněným nepřítelem cyklistiky.

Nejsem nepřítelem jízdního kola. Mám ho, jezdím na něm. Nejradši za městem, kde se cítím volně, svobodně. Nemám ambice trápit sám sebe v městském provozu. Chápu, že je to zdravé, je to ekologické. Ale tam, kde to má smysl. Tam, kde to neblokuje ostatní, tedy na cyklostezkách, v parcích, na trasách, které jsou pro to určené. Jenže v Praze se kolo stalo ideologií. Auto = špatně, cyklista = správně, i když realita je složitější.