Francouz a Estonka najezdili na plachetnici dlouhé necelých osm metrů přes 92 600 km (50 000 námořních mil). Měsíčně je to stálo v přepočtu necelé čtyři tisíce korun.
Christophe Mora vytáhl 28. března 2023 někde v Atlantiku svůj telefon a zkontroloval souřadnice. L’Envol právě zkřížila vlastní stopu z roku 2013. Deset let, přes 92 600 km (padesát tisíc námořních mil), šest oceánů, a loď, na které by se většina jachtařů neodvážila přeplout Biskajský záliv. Nebyla to ale žádná ztrouchnivělá skořápka. Byl to záměr. Mora a jeho partnerka Carina Juhhová si vybrali plachetnici Django 770, kategorii A pro otevřený oceán, a pak z ní systematicky odstranili všechno, co by se mohlo rozbít. Výsledek? Žádná lednice, žádné topení, žádná teplá voda, žádné lodní WC, žádný vestavěný motor. A žádné pojištění.
Co přesně znamená „bez“
Bez motoru neznamená, že L’Envol neměla žádný pohon. Chyběl vestavěný motor, těžký, poruchový, drahý na údržbu. Místo něj visel na zádi přívěsný dvoutaktní motor o výkonu necelých 7,5 kW (10 koní), určený výhradně pro přístavní manévry a nouzové situace. Za deset let spolkl asi 1 200 litrů benzínu. Devadesát šest procent trasy ujela loď pod plachtami.
Bez pojištění znamenalo víc než jen ušetřené pojistné. Mora a Juhhová pluli i bez EPIRB, satelitního nouzového majáku, který dnes nosí prakticky každá oceánská loď. Jejich bezpečnostní strategie nestála na záchranném systému, ale na prevenci: konzervativní rozhodování, pečlivé sledování počasí, sezónní načasování a loď tak jednoduchá, že na ní bylo minimum kritických systémů, které by mohly selhat.
Bez záchodu je přesně to, co to zní. Žádné lodní WC, žádná nádrž na odpadní vodu. Místo toho zahradní kýbl. Nulová údržba, nulová hmotnost, nulové riziko poruchy. Juhhová to v časopise Cruising Helmsman popsala bez sentimentu: méně zařízení znamená méně problémů.
Loď, která nemá právo plout kolem světa
Tak by to viděl průměrný účastník World ARC, organizované rally kolem světa, kde je minimální délka lodi 12,2 metru (40 stop). Průměrná oceánská plachetnice podle průzkumů Jimmyho Cornella měří 14,3 až 15,2 metru (47 až 50 stop). L’Envol má 7,7 metru.
Jenže čísla vyprávějí jiný příběh. Široký trup tři metry. Plná délka vodorysky. Mělký ponor 1,2 metru. Dvojitá kormidla. Crash boxy v přídi. Pěnová výplň, díky které je loď prakticky nepotopitelná. Konstrukčně splňuje kategorii A, tedy certifikaci pro plavbu na otevřeném oceánu v těžkých podmínkách. Nový Django 770 dnes stojí 99 000 eur, tedy asi 2,5 milionu korun.
Komfort? Ten chybí záměrně. Uvnitř není ani stůl, prostor uprostřed lodi slouží pro zásoby a rozložení váhy. Kotvu tahali ručně, na břeh veslovali, sprcha znamenala litr vody na osobu. Mora to formuloval jednoduše: lehkost rovná se rychlost rovná se bezpečnost. Malá loď jako základní tábor, ne jako plovoucí byt.
Deset let místo čtyř
Původní plán počítal se čtyřmi roky. Pak s pěti. Pak se šesti. Nakonec se z projektu stal život.
Mora, ročník 1973, bývalý horský vůdce a paraglidista, vyplul z Francie v roce 2013 sám. Carina Juhhová, Estonka narozená v roce 1981, která předtím procestovala stopem 58 zemí, nastoupila na palubu v květnu 2015 v Puerto Williams na jihu Chile. Bez jediné jachtařské zkušenosti.
Trasu prodloužily tři velké odbočky: Patagonie, novozélandské Marlborough Sounds a kompletní obeplutí Austrálie. V Nové Kaledonii a Austrálii pracovali, dohromady asi rok a půl, aby doplnili rozpočet. A pak přišel covid. Australská ABC v srpnu 2020 natočila reportáž o dvojici, která v Tasmánii uvízla, a byla spokojená. Na lodi o délce dodávky měli všechno, co potřebovali.
Měsíční náklady? Asi 500 eur pro „trojici Christophe, Carina a L’Envol“, jak to sami formulovali. Třicet procent rozpočtu pokryl crowdfunding, zbytek práce a úspory. Pro srovnání: samotný vstupní poplatek do World ARC pro patnáctimetrovou loď a dva lidi vychází na 35 500 liber za patnáct měsíců, a to ještě bez jídla, oprav a běžných výdajů.
Na hraně
Že to nebylo bezbolestné, dokládají palubní zápisky. Mezi ostrovy Gambier a Hao v Tichomoří zažili vítr padesát uzlů a lámavé moře, loď dvakrát tvrdě dopadla do dna vlny. V Indickém oceánu byl běžný vítr 30 až 35 uzlů, v poryvech přes čtyřicet, s dlouhými surfy přes dvanáct uzlů. Autopilot selhal u Tahiti, plachty se roztrhaly v Nové Kaledonii, palubní počítač odešel v Tasmánii.
Mora zpětně říká, že poruchy přicházely vždy ve „vhodných“ chvílích, blízko břehu, ne uprostřed oceánu. Náhoda, nebo důsledek jednoduché lodi, na které je tak málo věcí, že statisticky zbývá méně příležitostí ke katastrofě? Podle nás obojí. Ale hlavně to druhé.
Zdravotní problémy řešili po přistání; v novoroční zprávě z roku 2022 děkují místním lidem za lékařskou i zubařskou pomoc. Žádná dramatická záchranná operace se ve veřejných zdrojích neobjevuje. To ale neznamená, že riziko neexistovalo. Znamená to, že ho nesli sami.
Po návratu zůstali na lodi
Okruh se uzavřel v březnu 2023, ale do Evropy se L’Envol vrátila až v srpnu 2024. A pak? Žádný dům, žádný byt na pevnině. V roce 2025 vypluli na sever: Irsko, Skotsko, Norsko, Dánsko, Balt a Estonsko, Carinina vlast. V lednu 2026 hlásili polohu v Hendaye na jihozápadě Francie. Loď zůstává jejich jediným bydlištěm. Celkové skóre: jedenáct let, 105 000 km (56 700 námořních mil), 680 zastávek.
Srovnání se nabízí s Richardem Konkolskim, československým sólovým mořeplavcem, který obeplul svět a závodil v BOC Challenge. Odvaha a měřítko jsou srovnatelné, filozofie ne. Konkolski vezl konzervy na dva roky a bojoval s přetíženou lodí. Mora a Juhhová vzali opačný princip: co na lodi nemáš, to se nerozbije. A dotáhli ho dál, než by většina oceánských jachtařů považovala za rozumné.
Na otázku, kam je vítr zanese v roce 2026, odpověděli jedinou větou: „Sami jsme zvědaví.“
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 8817
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 5953
PŘEČTENÍ: 7735
