Příběh červeného, zelených a žlutých dopravních světel signálu je stejně dlouhý a klikatý jako jízdní pruhy okresní silnice. Některá pravda s v čase ztratila a překryly povídačky. Ale to, co víme jistě, je, že semafory se nezačaly nejdříve používat na silnicích, ale na železnicích. Ve 30. letech 19. století, používaly železnice bílé světlo, které mělo signalizovat “jeď” nebo “trať je volná”. Zelené světlo signalizovalo, že se blíží jiný vlak.
Mohlo by vás zajímat: Proč se u nás jezdí vpravo? Před 80 lety to bylo naopak
Ale naštěstí si drážní experti rychle uvědomil (a ano, za cenu obětí), že když ze zeleného světla upadne barevné sklíčko, stane se z něj bílé světlo, falešně značící, že je cesta volná. Strojevedoucí si také občas pletli vzdálené bílé signální světlo s hvězdami na noční obloze. A protože na zastavení vlaku je potřeba docela dlouhá vzdálenost, železniční doprava se nakonec rozodla používat mnohem viditelnější červené světlo. Zelené světlo (opak červené barvy v barevném spektru) signalizovala, že je na trati volno.
iZdroj fotografie:
Příběh červeného, zelených a žlutých dopravních světel signálu je stejně dlouhý a klikatý jako jízdní pruhy okresní silnice. Některá pravda s v čase ztratila a překryly povídačky. Ale to, co víme jistě, je, že semafory se nezačaly nejdříve používat na silnicích, ale na železnicích. Ve 30. letech 19. století, používaly železnice bílé světlo, které mělo signalizovat “jeď” nebo “trať je volná”. Zelené světlo signalizovalo, že se blíží jiný vlak.
Mohlo by vás zajímat: Proč se u nás jezdí vpravo? Před 80 lety to bylo naopak
Ale naštěstí si drážní experti rychle uvědomil (a ano, za cenu obětí), že když ze zeleného světla upadne barevné sklíčko, stane se z něj bílé světlo, falešně značící, že je cesta volná. Strojevedoucí si také občas pletli vzdálené bílé signální světlo s hvězdami na noční obloze. A protože na zastavení vlaku je potřeba docela dlouhá vzdálenost, železniční doprava se nakonec rozodla používat mnohem viditelnější červené světlo. Zelené světlo (opak červené barvy v barevném spektru) signalizovala, že je na trati volno.
První semafory
Britský vynálezce John Peake Knight navrhl signalizační systémy pro železnici v 60. letech 19. století. V dalších desetiletích se na silnicích objevovalo stále více a více automobilů, které sdílely vozovku s chodci a koňskými povozy, často s katastrofálními následky. Knight se opět přihlásil je slovu a navrhl přizpůsobit železniční signalizační systém silnicím. V roce 1868 byl v Londýně instalován první silniční semafor na světě. Červeno-zelená dopravní signalizace snížila počet nehod a zrychlila dopravu, ale vynález se neobešel bez problémů. Když jednou plynové světlo explodovalo a vážně zranilo policistu, technologie byla označena jako nebezpečná a vyřazena z provozu.
O šedesát let později získaly semafory opět důvěru, ale červeno-zelená konfigurace nadále způsobovala nehody. Příliš často řidiči nedokázali zastavit včas. V roce 1920 byl policista a vynálezce William Potts pověřen nalezením řešení pro město Detroit. Potts byl první, kdo přidal žluté varovné světlo, nápad, který si znovu „zapůjčil“ od železniční dopravy. Předpokládá se, že žlutá byla vybrána, protože je to druhá nejviditelnější barva spektra, hned po červené. Přestože i Pottsovy semafory musely být ovládány ručně, byly ve vývoji bezpečnosti silničního provozu velkým krokem vpřed.
Zavádění mezinárodních pravidel (a jejich porušování)
S rozšiřováním semaforů do všech koutů světa se stále naléhavěji objevovala potřeba vytvořit mezinárodní pravidla pro jejich používání. Šedesát sedm národních států se řídí Vídeňskou úmluvou OSN o dopravních značkách a signálech. USA a Kanada se řídí Manuálem o jednotných zařízeních pro řízení dopravy (MUTCD) a některé části Afriky jednají v souladu s úmluvami Jihoafrického rozvojového společenství. Navzdory těmto rozdílům zůstává červeno-žluto-zelený semafor mezinárodním standardem.
Mohlo by vás zajímat: Víte, proč máte víčko nádrže právě na pravé nebo levé straně?
Avšak i tato pravidla se samozřejmě porušují. Dodnes například irská čtvrť Tipperary Hill ve městě Syracuse v americkém státě New York používá semafor, na kterém je irská národní barva – zelená – nad britskou červenou. Semafor je tak vlastně otočený vzhůru nohama. Na druhé straně světa, v Japonsku, není pojetí zelené tak černo-bílé. V japonské kultuře a v jejím jazyce jsou totiž předměty a koncepty, které příslušníci západní kultury vnímají jako jako zelené, například, když je nováček nazýván zelenáčem, a samozřejmě zelená tráva a listy, a ano, barva na semaforu, to vše Japonci vnímají jako „modré“. Aby se zabránilo záměně a dosáhlo splnění mezinárodních standardů, používají Japonci zelené signální světlo, které je odstínem co nejblíže modré barvě.
První semafory
Britský vynálezce John Peake Knight navrhl signalizační systémy pro železnici v 60. letech 19. století. V dalších desetiletích se na silnicích objevovalo stále více a více automobilů, které sdílely vozovku s chodci a koňskými povozy, často s katastrofálními následky. Knight se opět přihlásil je slovu a navrhl přizpůsobit železniční signalizační systém silnicím. V roce 1868 byl v Londýně instalován první silniční semafor na světě. Červeno-zelená dopravní signalizace snížila počet nehod a zrychlila dopravu, ale vynález se neobešel bez problémů. Když jednou plynové světlo explodovalo a vážně zranilo policistu, technologie byla označena jako nebezpečná a vyřazena z provozu.
iZdroj fotografie:
Příběh červeného, zelených a žlutých dopravních světel signálu je stejně dlouhý a klikatý jako jízdní pruhy okresní silnice. Některá pravda s v čase ztratila a překryly povídačky. Ale to, co víme jistě, je, že semafory se nezačaly nejdříve používat na silnicích, ale na železnicích. Ve 30. letech 19. století, používaly železnice bílé světlo, které mělo signalizovat “jeď” nebo “trať je volná”. Zelené světlo signalizovalo, že se blíží jiný vlak.
Mohlo by vás zajímat: Proč se u nás jezdí vpravo? Před 80 lety to bylo naopak
Ale naštěstí si drážní experti rychle uvědomil (a ano, za cenu obětí), že když ze zeleného světla upadne barevné sklíčko, stane se z něj bílé světlo, falešně značící, že je cesta volná. Strojevedoucí si také občas pletli vzdálené bílé signální světlo s hvězdami na noční obloze. A protože na zastavení vlaku je potřeba docela dlouhá vzdálenost, železniční doprava se nakonec rozodla používat mnohem viditelnější červené světlo. Zelené světlo (opak červené barvy v barevném spektru) signalizovala, že je na trati volno.
První semafory
Britský vynálezce John Peake Knight navrhl signalizační systémy pro železnici v 60. letech 19. století. V dalších desetiletích se na silnicích objevovalo stále více a více automobilů, které sdílely vozovku s chodci a koňskými povozy, často s katastrofálními následky. Knight se opět přihlásil je slovu a navrhl přizpůsobit železniční signalizační systém silnicím. V roce 1868 byl v Londýně instalován první silniční semafor na světě. Červeno-zelená dopravní signalizace snížila počet nehod a zrychlila dopravu, ale vynález se neobešel bez problémů. Když jednou plynové světlo explodovalo a vážně zranilo policistu, technologie byla označena jako nebezpečná a vyřazena z provozu.
O šedesát let později získaly semafory opět důvěru, ale červeno-zelená konfigurace nadále způsobovala nehody. Příliš často řidiči nedokázali zastavit včas. V roce 1920 byl policista a vynálezce William Potts pověřen nalezením řešení pro město Detroit. Potts byl první, kdo přidal žluté varovné světlo, nápad, který si znovu „zapůjčil“ od železniční dopravy. Předpokládá se, že žlutá byla vybrána, protože je to druhá nejviditelnější barva spektra, hned po červené. Přestože i Pottsovy semafory musely být ovládány ručně, byly ve vývoji bezpečnosti silničního provozu velkým krokem vpřed.
Zavádění mezinárodních pravidel (a jejich porušování)
S rozšiřováním semaforů do všech koutů světa se stále naléhavěji objevovala potřeba vytvořit mezinárodní pravidla pro jejich používání. Šedesát sedm národních států se řídí Vídeňskou úmluvou OSN o dopravních značkách a signálech. USA a Kanada se řídí Manuálem o jednotných zařízeních pro řízení dopravy (MUTCD) a některé části Afriky jednají v souladu s úmluvami Jihoafrického rozvojového společenství. Navzdory těmto rozdílům zůstává červeno-žluto-zelený semafor mezinárodním standardem.
Mohlo by vás zajímat: Víte, proč máte víčko nádrže právě na pravé nebo levé straně?
Avšak i tato pravidla se samozřejmě porušují. Dodnes například irská čtvrť Tipperary Hill ve městě Syracuse v americkém státě New York používá semafor, na kterém je irská národní barva – zelená – nad britskou červenou. Semafor je tak vlastně otočený vzhůru nohama. Na druhé straně světa, v Japonsku, není pojetí zelené tak černo-bílé. V japonské kultuře a v jejím jazyce jsou totiž předměty a koncepty, které příslušníci západní kultury vnímají jako jako zelené, například, když je nováček nazýván zelenáčem, a samozřejmě zelená tráva a listy, a ano, barva na semaforu, to vše Japonci vnímají jako „modré“. Aby se zabránilo záměně a dosáhlo splnění mezinárodních standardů, používají Japonci zelené signální světlo, které je odstínem co nejblíže modré barvě.
O šedesát let později získaly semafory opět důvěru, ale červeno-zelená konfigurace nadále způsobovala nehody. Příliš často řidiči nedokázali zastavit včas. V roce 1920 byl policista a vynálezce William Potts pověřen nalezením řešení pro město Detroit. Potts byl první, kdo přidal žluté varovné světlo, nápad, který si znovu „zapůjčil“ od železniční dopravy. Předpokládá se, že žlutá byla vybrána, protože je to druhá nejviditelnější barva spektra, hned po červené. Přestože i Pottsovy semafory musely být ovládány ručně, byly ve vývoji bezpečnosti silničního provozu velkým krokem vpřed.
Zavádění mezinárodních pravidel (a jejich porušování)
S rozšiřováním semaforů do všech koutů světa se stále naléhavěji objevovala potřeba vytvořit mezinárodní pravidla pro jejich používání. Šedesát sedm národních států se řídí Vídeňskou úmluvou OSN o dopravních značkách a signálech. USA a Kanada se řídí Manuálem o jednotných zařízeních pro řízení dopravy (MUTCD) a některé části Afriky jednají v souladu s úmluvami Jihoafrického rozvojového společenství. Navzdory těmto rozdílům zůstává červeno-žluto-zelený semafor mezinárodním standardem.
iZdroj fotografie:
Příběh červeného, zelených a žlutých dopravních světel signálu je stejně dlouhý a klikatý jako jízdní pruhy okresní silnice. Některá pravda s v čase ztratila a překryly povídačky. Ale to, co víme jistě, je, že semafory se nezačaly nejdříve používat na silnicích, ale na železnicích. Ve 30. letech 19. století, používaly železnice bílé světlo, které mělo signalizovat “jeď” nebo “trať je volná”. Zelené světlo signalizovalo, že se blíží jiný vlak.
Mohlo by vás zajímat: Proč se u nás jezdí vpravo? Před 80 lety to bylo naopak
Ale naštěstí si drážní experti rychle uvědomil (a ano, za cenu obětí), že když ze zeleného světla upadne barevné sklíčko, stane se z něj bílé světlo, falešně značící, že je cesta volná. Strojevedoucí si také občas pletli vzdálené bílé signální světlo s hvězdami na noční obloze. A protože na zastavení vlaku je potřeba docela dlouhá vzdálenost, železniční doprava se nakonec rozodla používat mnohem viditelnější červené světlo. Zelené světlo (opak červené barvy v barevném spektru) signalizovala, že je na trati volno.
První semafory
Britský vynálezce John Peake Knight navrhl signalizační systémy pro železnici v 60. letech 19. století. V dalších desetiletích se na silnicích objevovalo stále více a více automobilů, které sdílely vozovku s chodci a koňskými povozy, často s katastrofálními následky. Knight se opět přihlásil je slovu a navrhl přizpůsobit železniční signalizační systém silnicím. V roce 1868 byl v Londýně instalován první silniční semafor na světě. Červeno-zelená dopravní signalizace snížila počet nehod a zrychlila dopravu, ale vynález se neobešel bez problémů. Když jednou plynové světlo explodovalo a vážně zranilo policistu, technologie byla označena jako nebezpečná a vyřazena z provozu.
O šedesát let později získaly semafory opět důvěru, ale červeno-zelená konfigurace nadále způsobovala nehody. Příliš často řidiči nedokázali zastavit včas. V roce 1920 byl policista a vynálezce William Potts pověřen nalezením řešení pro město Detroit. Potts byl první, kdo přidal žluté varovné světlo, nápad, který si znovu „zapůjčil“ od železniční dopravy. Předpokládá se, že žlutá byla vybrána, protože je to druhá nejviditelnější barva spektra, hned po červené. Přestože i Pottsovy semafory musely být ovládány ručně, byly ve vývoji bezpečnosti silničního provozu velkým krokem vpřed.
Zavádění mezinárodních pravidel (a jejich porušování)
S rozšiřováním semaforů do všech koutů světa se stále naléhavěji objevovala potřeba vytvořit mezinárodní pravidla pro jejich používání. Šedesát sedm národních států se řídí Vídeňskou úmluvou OSN o dopravních značkách a signálech. USA a Kanada se řídí Manuálem o jednotných zařízeních pro řízení dopravy (MUTCD) a některé části Afriky jednají v souladu s úmluvami Jihoafrického rozvojového společenství. Navzdory těmto rozdílům zůstává červeno-žluto-zelený semafor mezinárodním standardem.
Mohlo by vás zajímat: Víte, proč máte víčko nádrže právě na pravé nebo levé straně?
Avšak i tato pravidla se samozřejmě porušují. Dodnes například irská čtvrť Tipperary Hill ve městě Syracuse v americkém státě New York používá semafor, na kterém je irská národní barva – zelená – nad britskou červenou. Semafor je tak vlastně otočený vzhůru nohama. Na druhé straně světa, v Japonsku, není pojetí zelené tak černo-bílé. V japonské kultuře a v jejím jazyce jsou totiž předměty a koncepty, které příslušníci západní kultury vnímají jako jako zelené, například, když je nováček nazýván zelenáčem, a samozřejmě zelená tráva a listy, a ano, barva na semaforu, to vše Japonci vnímají jako „modré“. Aby se zabránilo záměně a dosáhlo splnění mezinárodních standardů, používají Japonci zelené signální světlo, které je odstínem co nejblíže modré barvě.
Mohlo by vás zajímat: Víte, proč máte víčko nádrže právě na pravé nebo levé straně?
Avšak i tato pravidla se samozřejmě porušují. Dodnes například irská čtvrť Tipperary Hill ve městě Syracuse v americkém státě New York používá semafor, na kterém je irská národní barva – zelená – nad britskou červenou. Semafor je tak vlastně otočený vzhůru nohama. Na druhé straně světa, v Japonsku, není pojetí zelené tak černo-bílé. V japonské kultuře a v jejím jazyce jsou totiž předměty a koncepty, které příslušníci západní kultury vnímají jako jako zelené, například, když je nováček nazýván zelenáčem, a samozřejmě zelená tráva a listy, a ano, barva na semaforu, to vše Japonci vnímají jako „modré“. Aby se zabránilo záměně a dosáhlo splnění mezinárodních standardů, používají Japonci zelené signální světlo, které je odstínem co nejblíže modré barvě.
iZdroj fotografie:
Příběh červeného, zelených a žlutých dopravních světel signálu je stejně dlouhý a klikatý jako jízdní pruhy okresní silnice. Některá pravda s v čase ztratila a překryly povídačky. Ale to, co víme jistě, je, že semafory se nezačaly nejdříve používat na silnicích, ale na železnicích. Ve 30. letech 19. století, používaly železnice bílé světlo, které mělo signalizovat “jeď” nebo “trať je volná”. Zelené světlo signalizovalo, že se blíží jiný vlak.
Mohlo by vás zajímat: Proč se u nás jezdí vpravo? Před 80 lety to bylo naopak
Ale naštěstí si drážní experti rychle uvědomil (a ano, za cenu obětí), že když ze zeleného světla upadne barevné sklíčko, stane se z něj bílé světlo, falešně značící, že je cesta volná. Strojevedoucí si také občas pletli vzdálené bílé signální světlo s hvězdami na noční obloze. A protože na zastavení vlaku je potřeba docela dlouhá vzdálenost, železniční doprava se nakonec rozodla používat mnohem viditelnější červené světlo. Zelené světlo (opak červené barvy v barevném spektru) signalizovala, že je na trati volno.
První semafory
Britský vynálezce John Peake Knight navrhl signalizační systémy pro železnici v 60. letech 19. století. V dalších desetiletích se na silnicích objevovalo stále více a více automobilů, které sdílely vozovku s chodci a koňskými povozy, často s katastrofálními následky. Knight se opět přihlásil je slovu a navrhl přizpůsobit železniční signalizační systém silnicím. V roce 1868 byl v Londýně instalován první silniční semafor na světě. Červeno-zelená dopravní signalizace snížila počet nehod a zrychlila dopravu, ale vynález se neobešel bez problémů. Když jednou plynové světlo explodovalo a vážně zranilo policistu, technologie byla označena jako nebezpečná a vyřazena z provozu.
O šedesát let později získaly semafory opět důvěru, ale červeno-zelená konfigurace nadále způsobovala nehody. Příliš často řidiči nedokázali zastavit včas. V roce 1920 byl policista a vynálezce William Potts pověřen nalezením řešení pro město Detroit. Potts byl první, kdo přidal žluté varovné světlo, nápad, který si znovu „zapůjčil“ od železniční dopravy. Předpokládá se, že žlutá byla vybrána, protože je to druhá nejviditelnější barva spektra, hned po červené. Přestože i Pottsovy semafory musely být ovládány ručně, byly ve vývoji bezpečnosti silničního provozu velkým krokem vpřed.
Zavádění mezinárodních pravidel (a jejich porušování)
S rozšiřováním semaforů do všech koutů světa se stále naléhavěji objevovala potřeba vytvořit mezinárodní pravidla pro jejich používání. Šedesát sedm národních států se řídí Vídeňskou úmluvou OSN o dopravních značkách a signálech. USA a Kanada se řídí Manuálem o jednotných zařízeních pro řízení dopravy (MUTCD) a některé části Afriky jednají v souladu s úmluvami Jihoafrického rozvojového společenství. Navzdory těmto rozdílům zůstává červeno-žluto-zelený semafor mezinárodním standardem.
Mohlo by vás zajímat: Víte, proč máte víčko nádrže právě na pravé nebo levé straně?
Avšak i tato pravidla se samozřejmě porušují. Dodnes například irská čtvrť Tipperary Hill ve městě Syracuse v americkém státě New York používá semafor, na kterém je irská národní barva – zelená – nad britskou červenou. Semafor je tak vlastně otočený vzhůru nohama. Na druhé straně světa, v Japonsku, není pojetí zelené tak černo-bílé. V japonské kultuře a v jejím jazyce jsou totiž předměty a koncepty, které příslušníci západní kultury vnímají jako jako zelené, například, když je nováček nazýván zelenáčem, a samozřejmě zelená tráva a listy, a ano, barva na semaforu, to vše Japonci vnímají jako „modré“. Aby se zabránilo záměně a dosáhlo splnění mezinárodních standardů, používají Japonci zelené signální světlo, které je odstínem co nejblíže modré barvě.
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 16452
