Tahle náročná akce je vůbec první navigační off-road rallye pro ženy. Jezdí se ve Spojených státech v pouštích Kalifornie a Nevady, a účastnit se mohou jen sériově vyráběné vozy schválené pro provoz na pozemních komunikacích. To z akce vyřazuje závodní off-road speciály, takže žádné extrémní stroje nečekejte. Navigace se přitom provádí hezky postaru pomocí azimutů, map, kompasu a psaného itineráře. Je to závod, při kterém si holky hrábnou na dno, musí sebrat veškeré síly, odvahu i odhodlání, aby se dostaly do cíle. Podívejte se na příběh dvou žen, které to dokázaly.

„Nemůžeš vyhrát, dokud se nenaučíš, jak se dostat do cíle.“, Emily Miller, zakladatelka Rebelle Rally

Ležím ve stanu v základním táboře v Inyo National Forest a je mi zima, fakt velká zima. Vedle mě leží Nicole, matka 4 dětí, kterou znám sotva měsíc. Seznámily jsme se na FaceTime, když jsem hledala navigátora pro Rebelle Rally. Jsme Team 157, zítra vyrážíme.

Den 1., začátek

V 7:00 72 žen v 36 vozech všech možných značek, modelů a úprav oficiálně vyráží na první etapu Rebelle Enduro Challange (REC). Je mi jasné, že ani já ani Nicole nemáme potuchy, co REC je, do čeho jsme se to vlastně vydaly. Pustit se do závodu typu Rebelle Rally po pouhých dvou týdnech tréninku, kdy jsem se sotva stihla sžít se svým novým vozem Jeep Wrangler Rubicon Recon, a s minimem zkušeností s off-roadem, mi teď připadá jako šílenství. Alespoň jsem si měla podrobně pročíst pravidla závodu. No nic, jedeme.

Když jsem zjistila, že za čas strávený na trati jsme získaly jen 2 body z 15, natvrdo mi došlo, že jsme přípravu fakticky podcenily. Bodové ohodnocení za čas na trase závodu je jen část bodů, které rozhodne o vítězi. Zbytek je třeba získat při hledání a projíždění check pointů – ty jsou rozeseté v rozličném terénu různě po trase, jejich seznam dostáváme každé ráno.

Nejjednodušší jsou povinné zelené check pointy označené velkými zelenými vlajkami, těžší jsou potom modré, které označují jen malými modrými praporky nebo tyčemi, a vůbec nejtěžší nepovinné černé, ty jsou bez označení, takže je projedeme jenom v případě perfektního navigování.

Po definitivním součtu výsledků po prvním dnu se cítíme lépe. Z možných 15 check pointů jsme projely všechny, a to s 86% přesností, jsme tedy 19. v kategorii 4×4. Pouštní přízrak jménem Rubicon dostál své pověsti a dokázal nám, že jeho reputace skvělého vozu, kterou si nese od svého uvedení na trh v roce 2003, je zcela zasloužená.

Den 2., zlepšujeme se

Druhý den vstáváme v 5:20, trasu vede přes jakousi pochroumanou osmičku kolem Kibby Dry Lake ve středozápadní Nevadě, a kolem hřebene Monte Cristo. Tentokrát se nám daří, zlepšujeme svoje skóre za rychlost na trase na 11 bodů z 15, oproti včerejšku značné zlepšení.

Sem tam jsme zahlédly oblak prachu, který se vířil za některým z našich soupeřů. Přiznám se, když si nejsme jisté, kam se vydat dál, tenhle kouřový signál od jiného týmu mi dodá jistotu, že jedeme dobře. Jedno rčení říká, že třetí den je krizovka. Dnes nás čeká úsek přes 300 km dlouhý, pojedeme z nevadského Toponah kolem kalifornských hranic do parku Dumont Dunes. Kolem desáté jsme zjistily, že je v háji kolo …ztratily jsme dvě hodiny.

Kvůli našemu zdržení jsme nestihly zelený check point v bizarním Mezinárodním automobilovém lese u Goldfieldu v Nevadě.  Je to pohřebiště 40 auťáků pomalovaných graffiti, pohřbených v písku nebo naskládaných na sebe.  I na fotkách to vypadá zvláštně, natožpak když jedete okolo.

Pravidla soutěže říkají, že jakmile neprojedete zeleným check pointem, nenačítají se vám žádné další body až do konce denní etapy. Vzájemně se snažíme udržet nad vodou, ale obě víme, že zklamání z ušlých bodů je prostě veliké. Bylo úplně jedno, jak moc jsem Rubiconu šlapala na plyn, jak moc odlétaly kameny od krytů diferenciálu a kluzných desek. Ty dvě hodiny nám opravdu chyběly a nepodařilo se je nahnat. Do tábora jsme se vracely, když už bylo slunce hodně nízko.

Den 3., zlepšení vystřídal naprostý chaos

Moje zkušenosti s ježděním na dunách jsou prakticky nulové, a tak jsme nejednou zapadly do písku. V tom fofru se mi navíc nepodařilo nafouknout pneumatiky na víc než 1,4 baru, dokonce jsem zapomněla přepnout Rubicon na pohon všech kol. Hádka, vztek a pocit, že jste to podělali tomu druhému z týmu. Před 10. check pointem zapadlo slunce a zůstaly jsme po tmě kdesi mezi dunami. Nechtělo se mi v noci tím pískem kamkoliv jet. Prudce se ochlazovalo.

Hádka, ještě větší vztek …no scéna jak z blbého filmu. Je obrovská tma, jediné, co y Nicol vidím, je kužel světla její čelovky, jak se míhá okolo jako světelný meč. Odhodlávám se ke stisknutí nouzového tlačítka na našem satelitním telefonu. Pořadatelé podle našeho sledovacího zařízení samozřejmě vědí, že jsme se nehnuly několik hodin z místa, ale chci je ujistit, že nikdo nezemřel. A je mi jasné, že samy se z téhle kaše nedostaneme, pomoc přichází za 20 minut.

Musíme se rozhodnout, zda se necháme odtáhnout a tím pádem ukončíme závod. Nebo přespíme na místě a etapu dojedeme ráno. Konec ani pro jednu z nás nepřipadá v úvahu, jede se dál.

Sedím na vrcholu pětimetrové pískové duny se svojí navigátorkou Nicol. Kolem se tyčí tři sta metrů dlouhé věže pískových dun, ale já je skrze bezměsíčnou noc nevidím. Jsme ztraceny kdesi v dunách parku Dumont v Kalifornii. Poslední hodinu jsme na sebe řvaly. Dokončit závod je otázkou cti. Přiznat si, že příčinou toho marastu, ve kterém se právě nacházíme, je nedostatek mých řidičských, a stejně tak nedostatek Nicoliných navigátorských zkušeností, je zase otázkou spolknutí vlastní pýchy. Ale jedeme dál.

Začínám rozumět tomu, co Emily myslela tou větou: „Nemůžeš vyhrát, dokud se nenaučíš, jak se dostat do cíle.“ Už se to učím: Krok jedna na cestě do cíle? Přespat v Rubiconu.

Den 4., zoufalství se zmocňuje nás obou

Po noci strávené v Jeepu by to chtělo sprchu, samozřejmě tu žádná není. Počkaly jsme na východ slunce a vymotaly se z dun, abychom našly některé z dnešních check pointů – ale s každým dalším nenalezeným praporkem nám sebevědomí klesá hlouběji a hlouběji. Projíždíme Národní rezervací Mojave, pohled na okolní přírodu je odpočinek pro naši rozbouřenou mysl, a v 18:40 se dostáváme do druhého základního tábora. Zavírám Rubiho, našeho tichého spolehlivého společníka, a jdu si odpočinout.

Den 5., nová výzva

Dnešní trasa představuje výzvu pro všechny řidičky. Trasa vede kamenitou rozeklanou cestou v Johnson Valley, oblasti využívané jako rekreační okruh pro těžká terénní vozidla. Máme sice možnost jet jednodušší trasu, ale já to chci prostě zkusit. Odměnou je nám vzrušující výhled z hřebenu hor a příjemná technická cesta dolů po svazích kopců.

Den ode dne se ztěžují podmínky pro průjezd check pointů, a najít modré check pointy je stále těžší a těžší, jsou čím dál víc u sebe, aby bylo zajištěno, že co nejpřesněji projedeme určenou trasu. Týmy jsou rozděleny do skupin, takže pokud najdete check point druhé skupiny, body se vám nezapočítávají. A ani oblaka prachu vířená ostatními už nepřinášejí úlevu, že jste se neztratili, dnes jsme kvůli tomu přišly o 20 bodů.

Náročný pátý úsek jsme nakonec dokončily s přesností 81%, která mi konečně dodala pocit, že jako řidič za něco stojím. Navíc jakkoli si pátý den vybral daň na mnoha vozech ostatních družstev – řešily se proražené olejové vany, ohnuté řídící tyče, zadřený motor a mnohé další závady, náš Jeep Wrangler Rubicon je zcela v pořádku – snad jenom trochu zaprášený.

Den 6., uvědomění a obrat k lepšímu

Šestý den si uvědomuji, že moje důvěra v náš tým slábne.  Na pofidérní kompas v přístrojovce Rubi spoléháme víc, než by bylo vhodné. A taky si jsem vědoma toho, že na to, abych nás vytáhla z průšvihu v dunách, kam se můžeme po nepovedené navigaci dostat, nemám ani schopnosti ani zkušenosti.

Dnešní úsek vede z Johnson Valley přes národní park Joshua Tree. Čeká nás trasa dlouhá 230 km, cestou se dostaneme do oblasti Glamis, do písečných hor u San Diega, které jsou známé svými nebezpečnými pohyblivými písky. Upouštím pneumatiky na 0,9 Bar a díky udusané písečné dálnici se nám podaří všem nebezpečným místům vyhnout a projet všechny zelené i modré kontrolní body. Možná to s mými schopnostmi nebude tak zlé, jak jsem si ráno myslela.

Den 7., konec závodu se blíží

Pro poslední den závodu hlásí předpověď počasí vítr o síle více než 20 m/s. No, pro jízdu v dunách a písku nic moc. Proto jsou na dnešní trase vyznačeny bezpečné check pointy i pro ty, kteří nemají dostatek zkušeností s jízdou v dunách. V mapě jsou označeny dvěma hvězdičkami. Okamžitě se rozhoduji pro tuto trasu, nechci riskovat. Ani to neproberu s Nicol, natolik jsem si jistá, že je moje rozhodnutí správné, a domluvím se s jedním týmem, že pojedeme spolu, abychom si případně mohli pomoci. I z tohohle rozhodnutí jsem svoji parťačku vynechala; nepochybuji, že dělám dobrou věc. Ovšem Nicol to tak nevidí, opět dochází k obrovské hádce. Hádce, jakou jsem nezažila již několik let.

Nakonec se domluvíme, jak to provedeme, vymyslíme strategii pro dnešní trasu a vyrážíme. Najdeme všechny dvouhvězdičkové check poitny, ale do cíle dorážíme až na 27.místě, zcela vyčerpány. Jsme opravdu vyčerpané a máme toho po celém týdnu víc než dost. Naše úspěchy převyšují jednotlivá selhání, v podstatě jsme dokázaly, víc než bychom kdy řekly. A přesto v nás narůstá pocit zklamání a vzteku, ale nakonec jsme se zhluboka nadechly a uklidnily. Cestou domů vše probíráme, a dokonce plánujeme návrat na příští rok. Naučily jsme se, jak se dostat do cíle, a teď se musíme naučit, jak vyhrát.

Rebelle Rally je prostě hořkosladký, upřímný závod, který vám nic neodpustí. V jeho průběhu se pořádně nevyspíte, jste špinavé a máte písek úplně všude. Je to sedmidenní zkouška vašeho ega, zda dokáže vyhrát nad nepřízní prostředí, poničenými pneumatikami, očekáváním. Je to velká zkušenost, které tě stojí všechny síly. Sáhneš si na dno, musíš odevzdat veškeré svoje odhodlání a znovu a znovu se překonávat. Ale stojí to za to, člověk v něm najde sílu a odvahu jít vlastní cestou přes poušť, a možná i opravdové přátelství.