The Plastic People of the Universe

Poprvé se s podobným, na první pohled bizarním, nápadem vytasil už v roce 2007 indický inženýr a profesor chemie Rajagopalan Vasudevan. Ten navrhl využití recyklovaného plastu, který se vyskytuje na skládkách, pro výstavbu silnic.

Podobný koncept s názvem Plastic Roads vznikl i v Nizozemí, kde jej do hloubky rozpracovala holandská společnost VolkerWessels, respektive pod ní spadající dceřiná divize KWS Infra.

V tomto případě měl další využití najít konkrétně plast, který se ukrývá na dně oceánů nebo je vyplavený na mořské pobřeží. Ať tak či tak, v obou případech jde o nesporně přínosnou snahu, která jednak slouží k likvidaci všudypřítomného odpadu, jednak vede ke značným úsporám při výrobě asfaltu. Neboť při jeho převážení se vyprodukují až 2 % emisí s dopravou celkově souvisejících, co dělá bratru úctyhodných 1,6 milionu tun oxidu uhličitého (CO2), který každý rok vypouštíme pánubohu do oken.

Výhody, kam se podíváš

Hlavní uváděnou předností plastu je jeho vysoká odolnost vůči extrémním teplotním rozdílům. Plast dokáže vydržet rozpětí od -40 °C do 80 °C. Zejména při vyšších teplotách se jedná o výhodu, protože asfalt za stejných podmínek taje. Autoři návrhu jsou přesvědčeni o tom, že na povrch z plastu by neměly mít přílišný vliv ani další povětrnostní vlivy, byť zatím ve fázi nezodpovězených otázek je působení deště nebo sněhu a z něj plynoucí bezpečnostní rizika provozu.

Obdobně plastu nevadí ani eroze. Ve srovnání s běžnými povrchy (ten asfaltový vydrží průměrně 20 let v závislosti na intenzitě dopravy) má mít plastová silnice až trojnásobnou životnost.

Další nesporná výhoda takovéto konstrukce spočívá ve snazší montáži a pokládce těchto prefabrikovaných panelů z recyklovaného plastu. Budou se totiž vyrábět předem; pak je stačí dovézt na místo a vyskládat na sebe, obdobně snadno jako známou dětskou stavebnici. Silnice tak může být hotová již v řádu několika málo týdnů, zatímco klasický asfaltový povrch se pokládá i měsíce.




Modulární plastové dílce jsou samonosné, proto není nutné provádět ani jakékoli další terénní úpravy v podobě podsypávání (například makadamem či štěrkem). Což znamená, že silnici lze bez zanechání trvalých dopadů na přírodu pohodlně rozebrat, pakliže už by jí dále nebylo třeba. Vzhledem k tomu, že panely jsou duté, tak znatelně jednodušší má být rovněž pokládka kabelů nebo vedení potrubí. Zároveň má plast být i tišší v rámci silničního provozu. Na tolik povědomý hukot, který brnká na vaše rozjitřené nervy celou cestu po „oblíbené“ dé jedničce, tak můžete v klidu zapomenout.

V neposlední řadě zmiňují autoři studie i ekonomickou výhodnost: plasty šetří náklady. A to jak ty celkové na výstavbu, tak i ty, které se pojí s nezbytnými následnými opravami. Na stejném úseku je sice materiál dražší než asfalt, ale lze jej použít opakovaně. V případě jakékoli nutnosti opravy, kupříkladu kanalizace, je také nutné rozebrat pouze příslušnou část.

Jaká nás čeká budoucnost? Plastová a solární

O plastových silnicích se začalo více hovořit v roce 2015, kdy se návrhy objevily zatím pouze na papíře a posléze probíhalo testování v rámci simulace městského provozu. Nizozemští tvůrci plánují s výstavbou Plastic Roads začít ve své domovině „naostro“ do přibližně tří let. Pro pilotní testování se rozhodli radní v Rotterdamu. Ti tak v současné době hledají další partnery, kteří by se mohli podílet na výlovu plastů (tedy nikoli rybolovu, ale spíše plastolovu) a jejich dalším zpracování.

V zemi tulipánů, dřeváků, kakaa a trávy se nejedná o první průlomový projekt, který si za cíl klade využití nových materiálů při stavbě pozemních komunikací. Už v roce 2014 zde byla ve městě Krommenie otevřena 70 metrů dlouhá solární cyklostezka – SolaRoad. Během prvního roku svého fungování dokázala vygenerovat 9800 kWh, což je množství energie, která by mohla zásobit zhruba tři průměrné domácnosti. Temelín to sice není, ale i tak se její provoz ukázal být nad očekávání úspěšný.

Možnost využití solárních panelů i při stavbě silnic je zatím ve fázi intenzivního výzkumu. Poprvé se touto myšlenkou začali zabývat inženýři francouzské stavební společnosti Bouygues, která je součástí koncernu Colas. Uvažuje se o instalování speciálního sendvičového materiálu na povrch vozovek, což by mělo umožnit generování elektrické energie. Inu, Jules Verne by asi koukal.