Že mnohá státní kasa připomíná prázdnou stodolu, je obecně známý fakt. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že chybějící peníze chtějí úřady vybrat opět od tradičních plátců – řidičů.
Možná nyní upadnu u některých zastánců elektromobility v nemilost, ale ruku na srdce: napadlo vás se na nový druh pohonu podívat i trochu jinou optikou než jen tou neustále omílanou ekologickou? Co třeba takhle „řečí peněz“? A teď nemám opravdu na mysli cenu jednotlivých značek a jejich modelů. Spíš mě bude zajímat pohled makroekonoma, tedy to, jestli jsou elektromobily přínosem (nebo spíše ztrátou) pro státní kasu. Výsledek? Ten vás možná překvapí. Pojďme se na něj podívat společně.
Klasický model financování dopravní infrastruktury ze spotřební daně nelze na EV aplikovat
Rostoucí počet elektromobilů má totiž jednu vedlejší, ale pro státní pokladnu velmi citlivou stránku: postupně „vysušuje“ tradiční zdroj příjmů, na kterém je české (ale pochopitelně i evropské) financování dopravy postavené desítky let – spotřební daň z benzínu a nafty (a navázanou DPH z paliv).
U spalovacích aut je zdanění paliva elegantní v tom, že je automatické, průběžné a víceméně spravedlivé podle nájezdu: kdo jezdí víc, zaplatí víc. U elektromobilů tento mechanismus mizí a státy začínají hledat náhradní model, aby se jim nerozpadla příjmová stránka rozpočtů na dopravu.
Zadejme do kalkulačky pár čísel – a výsledek je okamžitě jasný
Jak velký je ten „výpadek“ v praxi, ukážou jednoduchá čísla. V Česku je spotřební daň na benzin 12,84 Kč/l a na naftu 9,95 Kč/l. Pokud typické spalovací auto ujede 15 000 km ročně se spotřebou 6,0 l/100 km, spálí zhruba 900 litrů paliva. Jen na spotřební dani tak řidič odvede přibližně 11 556 Kč ročně (benzin) nebo 8 955 Kč ročně (nafta) – a to ještě před DPH a dalšími přirážkami v ceně paliva.
Každý další elektromobil, který nahradí spalovací vůz v této roční kilometráži, tedy znamená, že stát (zjednodušeně) přichází o řádově tisíce až desetitisíce korun ročně na jednom autě. Při statisících vozidel pak jde ale o nemalé částky do rozpočtu.
Podobný efekt je dobře vidět i v jiných zemích EU. Například v sousedním Německu je energetická daň na benzin 0,6545 EUR/l a na naftu 0,4704 EUR/l (bez DPH). Při stejném modelovém nájezdu 15 000 km a spotřebě 6 l/100 km to znamená zhruba 589 EUR ročně jen na této dani u benzinu (nepočítaje DPH a další složky ceny). Ani (kdysi) bohaté Německo se nechce vzdát (kdysi) stabilních příjmů.
I superbohaté Norsko začalo elektromobily danit – zkrátka musí
To je důvod, proč se stále častěji mluví o tom, že „elektromobilita musí časem začít platit za používání infrastruktury jiným způsobem“, typicky přes roční daně, pojištění, mýto nebo zpoplatnění podle ujetých kilometrů.
Chcete téměř učebnicový příklad? Tím je dle mého soudu Norsko. Země s extrémně vysokým podílem elektromobilů v nových registracích si mohla dovolit dlouhodobé daňové úlevy (aby EV rozjela), ale jakmile se tam v podstatě nic jiného neprodává (Elon Musk Norsko miluje, o tom není diskuse), začal se zvedat tlak na příjmy státu. Proto Norové postupně část výhod omezili a vrátili do hry vybrané formy zdanění: mimo jiné zavedli DPH ve výši 25 % na část kupní ceny elektromobilu nad hranici 500 000 NOK (od roku 2023).
To sice pořád není nic proti tomu, jak Norové daní spalovací motory, ale aspoň něco.
Rakouská státní kasa naříká? Dodaníme elektromobily zpětně!
Velmi podobně je na tom i Rakousko. Tam se vláda rozhodla „vrátit“ část daňové povinnosti skrze motorové pojištění: od 1. dubna 2025 se na bateriové elektromobily (a v jiném výpočtu i na plug-in hybridy) vztahuje tzv. „Motorbezogene Versicherungssteuer (MVS)“, neboli daň z pojištění motorových vozidel vybíraná prostřednictvím povinného ručení a odváděná finančnímu úřadu.
Zásadní je, že se tím ruší předchozí osvobození a pro řadu majitelů to znamená, že se daň začne účtovat v návaznosti na 1. duben 2025 zpětně (typicky při obnově pojištění a následném vyrovnání). Rakousko tím otevřeně přiznává, že bez nových forem zdanění elektrických aut bude výpadek příjmů z paliv postupně neudržitelný.
Nabízí se otázka: Co s tím? Jak si vlastně vlády vyberou svoje desátky, pokud jednou hromadně přejdeme na elektromobily? A že rok 2035 se blíží, musím dodat.
1) Zpoplatnění podle ujetých kilometrů (Road User Charging / Island):
Toto je z hlediska logiky nejbližší náhradník spotřební daně: kdo jezdí víc, platí víc. V různých zemích se už objevují piloty a dílčí formy (často nejdřív pro nákladní dopravu), protože to vyžaduje systém měření kilometrů (STK odometrem, telematika, aplikace, krabička ve voze apod.).
2) „Silniční daň“ vybíraná přes povinné ručení (rakouský model)
Rakousko je dobrý příklad: stát si může „sáhnout“ na majitele EV přes pravidelnou platbu spojenou s vozidlem, kterou je jednoduché vybírat (přes pojištění) a snadno vymáhat. Výhoda: administrativně jednoduché. Nevýhoda: je to méně spravedlivé podle reálného nájezdu (řidič, co jezdí málo, platí podobně jako ten, kdo jezdí hodně, pokud sazba nezohlední km).
3) Částečné zdanění elektřiny na nabíjení (spotřební daň „na kWh“)
Teoreticky přímá náhrada spotřební daně: daň se přesune z litrů na kWh. Politicky je to ale citlivé, protože elektřina se používá i mimo dopravu. Proto se do budoucna spíš čeká zdanění specificky „trakčního nabíjení“ (např. veřejné DC nabíječky nebo zvláštní tarif/registrace wallboxu). Nevýhoda: složité rozlišování domácí vs. automobilové spotřeby.
4) Větší důraz na městské poplatky: parkování, vjezdy
Města už dnes umí regulovat dopravu poplatky za parkování, rezidentní zóny, zpoplatněné vjezdy a nízkoemisní zóny. Jak bude EV přibývat, část výhod se pravděpodobně bude omezovat, protože města řeší přetížení prostoru, ne jen emise.
5) Vyšší registrace/daň při koupi u vybraných aut (a ústup od plošných výjimek)
Norsko ukázalo, že když EV přerostou z „podpory“ do mainstreamu, stát začne postupně vracet daně do hry (např. DPH nad určitou hranici ceny). Podobně se může stát, že „daňová výjimka pro EV“ bude časově omezena nebo jen pro levnější auta, zatímco drahá EV budou zdaněna normálněji.
6) Kombinovaný model: nízký roční poplatek + nízká sazba za km
Tohle je dle mého soudu nejpravděpodobnější kompromis: stát získá stabilní příjem (roční poplatek) a zároveň zachová spravedlnost podle nájezdu (km). Takový model by se dal administrativně navázat na STK (odometr) a u flotil/komerčních aut přes telematiku.
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 6470
Ojetiny
|
PŘEČTENÍ: 4743
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 9760
