Před 142 roky se narodil český král bot… a pneumatik

Autopláště a autoduše byly v době první republiky velmi nákladnou záležitostí, stejně jako pláště a duše na jízdní kola. Například cena za jeden plášť pro osobní vůz tehdy nejpoužívanějšího rozměru 5,50 – 18 byla v roce 1930 okolo 1 000 korun. Vzhledem k tomu, že tehdy byla mzda průměrného dělníka asi 590 korun, vidíme, že provoz auta byl tehdy opravdu jen pro vyvolené.

Českoslovenští výrobci autoplášťů a veloplášťů existovali před rokem 1930 celkem dva, což je vskutku málo, když si uvědomíme, kolik značek aut zde existovalo. První autoplášť v ČSR vyrobila v roce 1925 bratislavská firma Matador, o první český se postaral podnikatel Kudrnáč z Náchoda. Jeho firma byla po znárodnění přejmenována na celkem známý název RUBENA.

Přestože Tomáš Baťa st. Disponoval obrovským výrobním potenciálem, včetně kapacit na zpracování gumy, do výroby pneumatik se pustil spíše neplánovaně. V roce 1931 mu totiž byly vypověděny výhodné smlouvy německých železničních dopravců a jako levnější řešení dopravy materiálu a zboží do a z přístavů se jevilo použití nákladních automobilů. Bohužel, tehdejší dovážené autopláště čelily častému poškození, což při ceně 2400 Kč za jeden výrazně zvyšovalo náklady.

Pan Baťa tak vyslal své zaměstnance do Hannoveru, kde u firmy Max Muller zakoupili stroje na výrobu pneumatik. První pokusy končily nezdary, ale nakonec se firmě Baťa skutečně podařilo vyrobit použitelné autopláště pro nákladní vozidla. Tomáš Baťa byl tak nadšen, že jimi dokonce nechal osadit svůj automobil značky Lincoln, jehož masivní kola dovolovala použití nákladního rozměru, byť duše musely být nahuštěné o něco méně.

I přes tragickou leteckou havárii v roce 1932, při níž nejúspěšnější český podnikatel všech dob zahynul, a firma tak byla převzata jeho nevlastním bratrem Janem, se ve výrobě pneumatik pokračovalo a postupně byly přidávány další rozměry. Baťa se stal největším československým výrobcem plášťů a duší pro kola i auta a i díky levnější domácí výrobě v roce 1934 nejnižší cena jednoho autopláště v ČSR klesla na 250 korun.

Propagace nových výrobků firmy Baťa se kromě inzerce v novinách zaměřovala také na podporu závodníků. Na okruhových závodech v Brně si tak v roce 1933 Zdeněk Pohl, který sice ani nebyl na stupních vítězů v celkovém pořadí, ale byl nejrychlejším závodníkem s pneumatikami Baťa, přišel na odměnu v hodnotě 120 000 korun. Za ně byste tehdy pořídili například několik rodinných domů. Slavná automobilová závodnice Eliška Junková se dokonce stala zaměstnankyní pneu divize firmy Baťa a její hlavní tváří. V místních filmových studiích vznikaly také reklamní filmy. V jednom si zahrál i Vlasta Burian.

Po obsazení českého území nacisty začal být Baťův podnik direktivně řízen říšskými orgány, především německým ministrem hospodářství. Vzhledem k nedostatku přírodního kaučuku (a všeho ostatního) a byl tak nahrazován regenerátem nebo syntetickou náhražkou, kterou od začátku 30. let vyvíjeli Němci – bunou. Buna dodávaná do Baťových závodů bohužel pocházela od německého konglomerátu I. G. Farbenindustrie, v jejíž největší továrně na bunu a syntetické palivo v Osvětimi pracovaly desetitisíce lidí z okolních koncentračních táborů. Mimo jiné I proto byl J. A. Baťa spolu s některými zaměstnanci po válce označen za kolaboranta. Jeho podnik byl znárodněn a pneu divize byla společně s Matadorem a Rubenou sdružena do značky BARUM, z které se po roce 1948 stává samostatný státní podnik.