„Celý život jsem pracoval, ale na důchod to nestačí. V 81 letech žiji v obytném voze a pracuji v kempu.“

Je půl sedmé ráno. V kempu se teprve zvedá mlha od rybníka, ale mezi karavany už šustí koště. Hubený muž v reflexní vestě zametá chodníček k sociálkám, cestou se zastaví u elektrosloupu, zkontroluje zásuvky a pak mizí v recepci.

Na papíře je vedený jako správce. Ve skutečnosti dělá všechno: zapisuje příjezdy, obchází areál, uklízí sprchy, hlídá noční klid a po sezóně pomáhá zazimovat celý kemp. Práce od rána do večera, po malých úkolech, bez velkých pauz.

Ráno v kempu: osmdesátník, který si nemůže dovolit odpočívat

V inzerátech na podobnou práci se píše o „vhodné brigádě pro aktivní důchodce“. Hodinové sazby se pohybují někde mezi 80 a 130 korunami, někde se nabízí i zhruba tisíc korun za den. Na papíře to vypadá jako nenáročný přivýdělek.

„Celý život jsem pracoval, ale na důchod to nestačí. V 81 letech žiji v obytném voze a pracuji v kempu.“

AUTOZIVE.cz

24 m

Jenže v jeho případě nejde o pár korun navíc na lepší víno k důchodu. Je mu 81 let a směny v kempu jsou hlavním způsobem, jak zaplatit to, co státní penze nepokryje. A to je teprve začátek příběhu, který nutí ptát se, kde přesně se nám láme představa o stáří.

Na kraji areálu má natrvalo zaparkovaný obytný vůz. Tam, kde jiní řeší dvoupokojový byt, má on pár metrů čtverečních: úzké lůžko, malý vařič, skříňku, do které se musí vejít celý život.

Obytný vůz místo bytu: nouzová svoboda na čtyřech kolech

Vodu pravidelně doplňuje z kempařského kohoutku, odpadní zase vypouští podle toho, jak je k dispozici výpusť. Toaletu musí vyprázdnit, než se kazeta naplní, praní řeší v malém umyvadle nebo přímo v kempu, kde to jde. Každý úkon, který je v běžném bytě samozřejmostí, se tady mění v malý logistický úkol.

Vaření, mytí nádobí i obyčejné přezouvání se odehrává v prostoru, kde dva lidé sotva projdou kolem sebe. V tomhle věku je to spíš nouzové řešení než romantická verze „svobody na čtyřech kolech“.

Jeho penze se pohybuje někde kolem průměrného starobního důchodu, který se po poslední valorizaci dostal k částce okolo 20 tisíc korun měsíčně. Na papíře to nevypadá zle, jenže statistiky ukazují, jak rychle tyhle peníze mizí, a právě tady začíná být vidět, proč obytný vůz na kraji kempu není životní styl, ale vynucený kompromis.

Důchod na papíře, účty v realitě: kde se bere díra v rozpočtu

U osamělých seniorů ukrajují náklady na bydlení v průměru přes šest tisíc měsíčně, tedy téměř třetinu čistého příjmu. Když se k tomu přidají potraviny a nealkoholické nápoje, je pryč zhruba 53 až 57 procent rozpočtu.

A to ještě nejsme u léků, energií nebo drobných oprav. Právě tady vzniká díra, kterou zalepuje práce v kempu – ne proto, aby si „něco málo přilepšil“, ale aby se vůbec dostal skrz měsíc bez dluhů.

Podobné brigády často nabízejí ke mzdě i ubytování, a tak se obytný vůz na kraji kempu stává kompromisem: bydlení je levnější, zato ale plné kompromisů a závislé na tom, že je o starého správce zájem. Jistota tu má podobu smlouvy na další sezónu, ne klidného stáří.

Jenže čísla ukazují, že zdaleka nejde o jeden ojedinělý příběh z jednoho kempu, ale o situaci, do které se propadá stále víc lidí v důchodovém věku.

Každý účet navíc: jak vypadá měsíční boj o klidné spaní

Každý měsíc se jeho situace překládá do malých, ale vyčerpávajících rozhodnutí. Otevírání obálek s účty a nahlížení do internetového bankovnictví se mění v rituál, který určí, jestli si může dovolit koupit lepší jídlo, nový svetr, nebo raději vezme ještě jednu směnu navíc.

Pokaždé znovu počítá, jestli si může dovolit říct „ne“, když mu šéf kempu nabídne další víkend. Odmítnout znamená víc volna, přijmout znamená víc jistoty. A není sám, kdo tenhle vnitřní dialog vede.

Statistika říká, že příjmovou chudobou je ohrožena zhruba třetina jednočlenných seniorských domácností a asi 275 tisíc důchodců žije pod hranicí příjmové chudoby. Dlouhodobý finanční stres se u této skupiny často pojí s úzkostmi, poruchami spánku a celkovým zhoršením psychického stavu.

Kdo někdy v noci bděl nad tím, jestli mu peníze vystačí do další výplaty, si takový tlak dokáže představit, a to ještě neví, kolik má tenhle muž za sebou odpracovaných let.

Čtyři dekády práce a důchod, který nestačí

Když se ohlédne, má pocit, že vlastně nikdy pořádně nepřestal pracovat. Od mládí střídal dělnické a službové profese, často fyzicky náročné, a čtyři dekády odváděl sociální pojištění.

Modelové výpočty ukazují, že i při dlouhém pojištění a výdělcích na úrovni průměrné mzdy dělá nově přiznaný důchod zhruba 60 až 65 procent předchozí čisté mzdy. A vedle toho stojí číslo z jiné statistiky: více než 300 tisíc českých penzistů pobírá starobní důchod nižší než 15 tisíc korun měsíčně.

Není to příběh jednoho „nezodpovědného“ seniora, který si měl víc našetřit. Je to realita systému, ve kterém lze odpracovat celý život a stejně na jeho konci počítat každou korunu.

Tohle všechno přitom ostře kontrastuje s tím, jak většina lidí o stáří přemýšlí, dokud je ještě daleko.

Vysněné stáří vs. druhá kariéra z nutnosti

V hlavě většiny lidí existují dva obrazy stáří. Jeden je ten vysněný: někdy kolem šedesátky zavřít za sebou dveře práce, mít konečně čas na vnoučata, zahradu, cesty po Česku, možná jednou za čas moře.

Druhý je mnohem tvrdší: penze jako skromný základ, který je nutné doplňovat další prací, klidně i hluboko po pětašedesátce. Průzkumy mezi lidmi v produktivním věku ukazují, že tři pětiny Čechů by chtěly odejít do penze nejpozději v šedesáti, ale téměř dvě třetiny současně čekají, že samotný důchod nebude stačit a budou muset mít další zdroj příjmů.

Čísla z trhu práce to potvrzují: ekonomicky aktivních je přes 270 tisíc lidí starších 65 let a celkově pracuje zhruba každý pátý penzista. Náš osmdesátník z kempu tak není výjimkou, ale spíš viditelným symbolem toho, jak se ideální obrázek stáří potkává s realitou.

Právě tenhle střet pak rozhoduje o tom, jak – a jestli vůbec – si lidé na stáří systematicky připravují finanční polštář.

Co můžeme udělat dnes, aby poslední dekády nevypadaly jako v kempu

Tento střet má přímý dopad na to, jak plánujeme celý život. Mnozí lidé si neumí představit, kolik peněz budou ve stáří skutečně potřebovat, a spokojí se s neurčitou představou, že „nějak bude“.

Analýzy přitom ukazují, že průměrný důchod sice zůstává hlavním zdrojem příjmů seniorů, ale zůstatky v penzijním připojištění nebo doplňkovém spoření se často pohybují jen v nižších stovkách tisíc korun. Při očekávané délce penze kolem dvou desetiletí jde spíš o omezený doplněk než o jistotu.

I proto finanční experti opakovaně připomínají, že o stáří je dobré začít přemýšlet už někdy mezi třicítkou a čtyřicítkou, kdy se potřebné úspory dají rozložit do delšího období a menších částek. Čím dřív začneme, tím méně bolestivé jsou jednotlivé kroky.

Příběh muže, který v 81 letech žije v obytném voze a slouží směny v kempu, tak nemusí být jen varováním, ale i podnětem k otázce: jak chceme, aby vypadaly naše vlastní poslední dekády – a co jsme pro to ochotni udělat ještě dnes?