Monstrum z Kopřivnice, které přežije i svět po nás. Zrodila se pro armádu, zamilovaly si ji děti – už tušíte, o kom je řeč?

Armádní legenda bez debat, dělník, platforma, která pomáhala stavět, hasit, tahat, těžit i přistávat. Kus československé strojírenské tradice.

i Zdroj fotografie: Pohled 111, Jaroslava Vošmiková / Creative Commons / CC-BY-SA
                   

Jsou stroje, které nevznikly proto, aby se líbily. Vznikly proto, aby hýbaly světem. Chtělo by se mi říct, že doslova. Ale to by bylo už moc. V redakci ohledně klasických automobilů píšeme velmi často a tenhle mezi ně patří, byť to není veterán v tom smyslu, jak si ho asi každý představí. Ikona? To určitě. K těm Tatra 813 patří. I dnes se prezentuje způsobem, který stále budí respekt. Obří rám, centrální nosná roura, výkyvné polonápravy, osm kol pod tlakem a uprostřed toho všeho srdce – vzduchem chlazený dvanáctiválec, který se nedá zaměnit s ničím jiným.

Vozidlo vzniklo pro armádní účely, milovaly ho ale také děti

Kolos není přezdívka, je to konstanta. A Drtikolka? To už je emoce, kterou jí vtiskla kombinace filmové slávy, zvuku a toho, co dokázala v terénu i na ploše letišť. K přezdívce se ještě vrátím. Začnu technikou, protože právě tam se rodí mýtus. T 813 stojí na tatrovácké škole. Centrální nosná roura, do níž se montují rozvodovky a od níž vedou výkyvné polonápravy. Tahle koncepce odpojuje rám od krutů terénu. Drží geometrii kol v logice, kterou poznáte podle toho, jak se vůz „láme“ přes překážky, místo aby je drtil. Výsledek? Světlá výška, která není jen číslo na papíře, ale realita ve skalách a blátě, a trakce, která nezmizí, když jedno kolo ztratí kontakt.

iZdroj fotografie: Jano Gallo / Creative Commons / CC-BY-SA

K tomu diferenciály s možností uzávěrek, stálé převody dimenzované na točivý moment a redukce, které si říkají o respekt. Klíčem je ale motor. Vzduchem chlazený V12 Tatra o objemu přes 17 litrů, tedy rodina T-930/T-930-3 podle provedení. Naftový dvanáctiválec byl nově vyvinutý. Kód T930, objem 17 640 cm³. Vymyšlený tak, že se přidaly čtyři válce k někdejšímu osmiválcovému agregátu. Výkon 199 kW a točivý moment 990 Nm byly hodnoty, které byly oslňující. S pozdějším osmiválcem na benzín už to bylo horší, tak ho přejdeme tichou vzpomínkou.

Film z roku 1980 představil vozidlo mnohem širšímu publiku

Žádná elektronika, žádné citlivé chladicí okruhy, ale promyšlené proudění vzduchu a oleje, robustní litina. Servisní přístup, který počítá s tím, že se bude dělat „v poli“. K motoru sedí vícestupňová manuální převodovka s pomocnou redukcí. Dlouhé dráhy, hutné synchrony, mechanika, která odmění řemeslo řidiče. Bez posilovačů? Kdepak, Tatra v té době už stavěla pracovní nářadí s rozumem, posilovače brzd i řízení byly součástí balíčku. Ale vždycky s mechanickou podstatou, která se dá pochopit a opravit. Variabilita je kapitola sama pro sebe. T 813 nevznikla jako „jedna verze“. Jsme v době studené války.

iZdroj fotografie: Adam Hauner / Creative Commons / CC-BY-SA

Práce na vozidle začaly v roce 1960, výroba se rozběhla o sedm let později. Dnes bychom řekli, že šlo o zakázku pro armádu. Tam měla tato Tatra zamířeno. Armáda chtěla těžký tahač, který uveze cokoli. Včetně těžké artilerie. Jenže tady byl i socialistický průmysl, který žádal těžkou techniku. Stavebnictví chtělo podvozky pro jeřáby a letiště tahače na přetahování letadel. To vše tahle Tatra zvládala na každodenní bázi. Základní konfigurace 8×8 byla show sama o sobě. Osm poháněných kol, váha rozložená tak, aby se s nákladem dalo hýbat i v bahně.

Tatra se terénu nikdy nebála a ve verzi 813 s tím také nezačala

Existovaly ale i 6×6 a 4×4 deriváty podle účelu a rozvoru. Pro tahač návěsů dostala T 813 sedlové zařízení, pro valníková provedení robustní plošiny, pro jeřáby montáže s výložníky a pro letiště speciální úpravy se vzduchovými a hydraulickými přípojnými místy pro manipulaci s letadly. Ano, je to půl století staré auto. Ale v surovém světě síly a spolehlivosti obstojí pořád. I dnes. V tom je možná největší kouzlo, že jde o techniku, která zestárla do ikonického stavu, aniž by ztratila schopnost dělat práci.

Když se potkáte s dobře udržovanou T 813, všimnete si ještě jedné věci. Lidé se usmívají. Ne proto, že by to byla roztomilá hračka, ale proto, že je uklidňující vědět, že některé věci jsou postavené tak, aby vydržely. Ještě dlužím vysvětlení ohledně přezdívky. Kolos, to se dá asi pochopit. Ale Drtikolka? Souvislost s filmem? Ano.

Prázdniny pod psa, to je film s Tomášem Holým z roku 1980. Je to taková hořkosladká komedie. Není asi tak úspěšná jako Jak dostat tatínka do polepšovny anebo Jak vytrhnout velrybě stoličku. Jiří Hrzán, Hana Maciuchová jako rodiče a Tomáš Holý jako malý Petr na prázdninách u dědečka. A někdejší nápadník maminky, místní silák, kterému přezdívají Drtikol.

Ten jezdí s Tatrou 813. A je jasné, kde a jak název vznikl. Takže klasika, která zaslouží obdiv? Určitě. V době, kdy se spousta aut i strojů stává spotřebním zbožím s plánovanou životností, působí Kolos jako protiváha. A když k tomu přidáte ten zvuk dvanácti vzduchem chlazených válců, máte jasno, proč si zaslouží tuhle pozornost. Je to pro mnohé lidi připomínka, že velká síla a jemná práce se nemusí vylučovat.

Znáte ten film?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Michal Sztolár

Michal Sztolár je novinářem webu AutoŽivě.cz od dubna 2022. V předchozí více než dvacetileté praxi se věnoval zejména problematice dovozu ojetin a jejich vlivu na vozový park ČR, konstrukci automobilů a postupnému přechodu od funkčních a technicky precizních k řešením méně dokonalým, avšak splňujícím normativy EU. Aktuálně se specializuje na automotive jako výrobní obor, porovnávání užitné hodnoty starších a nových vozů stejně jako na aktuální problémy, spojené s nezvládnutým přechodem k elektromobilitě.

Zobrazit další články