Systém přidělování registračních značek prošel v Čechách nemalou změnou. A je zajímavé podívat se na to, jak se taková změna propsala do celkového vnímání ze strany řidičů.
Nemusíte mít zrovna značku ve stylu „NEJ MACHO1“‚ stačí vám obyčejná, ale popravdě někdy jsou ty kombinace opravdu výrazně nutné a naprosto „nesexy“. Potkalo mne to před pár lety, když jsem měnil svůj starý vůz a moje nová značka byla téměř nezapamatovatelná. Systém však prošel velkými změnami. Dnes jsou většinou vázány na vozidlo, což ovlivňuje i jejich přenositelnost na nového majitele. Jak to přesně funguje a co na to říkají řidiči? Pojďme se na to podívat společně.
Dřívější praxe v přidělování RZ se na konci století změnila
A je to bratru již skoro 25 let. Před rokem 2001 totiž platila v ČR úplně jiná praxe. Registrační značky byly vázané na majitele vozidla. To znamenalo, že při prodeji auta jste značku vraceli na úřad a nový majitel dostal novou. Tento systém fungoval desítky let, od dob socialistického Československa, kdy značky odrážely kraj registrace – například „A“ pro Prahu. Byla to éra, kdy řidiči vnímali značky jako osobní majetek, podobně jako číslo občanky. A jak dlouho to trvalo? Až do konce 20. století, přesně do prosince 2001.
Změna přišla s novelou zákona č. 56/2001 Sb., která vstoupila v platnost 1. ledna 2002. Od té doby jsou standardní značky vázané na vozidlo, nikoli na majitele. Při prodeji tak zůstávají na autě a přecházejí na nového vlastníka. Tento posun měl zjednodušit administrativu a snížit náklady. Pamatuju si celkem dobře, jak to tehdy řidiče rozdělilo – někteří oceňovali praktičnost, jiní litovali ztráty osobního prvku. Který ale měly nahradit značky vysloveně na přání, s textem dle zadavatele.
Značky na přání pro mimořádně extrovertní jedince. A podnikavé firmy
Dnes se značky přidělují centrálně přes registr vozidel, podle vyhlášky č. 343/2014 Sb. Standardní formát je dvě písmena, čtyři číslice a další písmeno (např. 1A2 3456). Přenositelnost je omezená: značka zůstává s autem, pokud nový majitel nepožádá o změnu za poplatek. Výjimkou jsou zmíněné „značky na přání“, zavedené od 1. ledna 2016, které si můžete navrhnout sami a přenášet je na svá jiná vozidla. Cena 5 000 Kč za kus, na jedno auto tedy celkem bratru (ne úplně zanedbatelných) 10 000 korun. Osobně mi to přijde jako nesmysl, ale stačí se v Praze rozhlédnout po ulicích: evidentně to mnohým imponuje.
Neodpustím si na závěr jedno malé překvapení, související s tím, jak se s přenositelností značky popasovali čeští řidiči. Mám na stole totiž jednu zajímavou statistiku: ačkoli podle registrací nových vozidel z května 2025 klesl celkový počet nových aut o 1 %, prodeje hybridů stouply o 28 %. Překvapivé? Že by čeští řidiči začali místo značek řešit ekologii? V zemi, kde se TDI stalo cosi jako národním symbolem? A kde byl někdy mohutný zátah očipovaného dieselu povinnou vstupenkou do party motonadšenců?
Možná nás v tomto směru čeká ještě nejedno překvapení. Dá se však konstatovat, že změna v roce 2001 byla změnou k lepšímu. A značky na přání si své zákazníky našly také. Ostatně, jak to vidíte vy? Dali byste si na svoje auto „cedulku“ třeba se svým jménem? Napište nám do diskuse, váš názor nás zajímá!
Ojetiny
|
PŘEČTENÍ: 8070
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 9257
