Značka STOP vypadá úplně jinak než ostatní. Zde je důvod

Dopravní značka přikazující zastavit na křižovatce je od ostatních značek diametrálně odlišná. Jako jedna z mála má svůj osobitý tvar a obsahuje text. Vzhledem k systému křižovatek za oceánem pochází tato značka právě z Ameriky. Ne vždy však měla tvar osmiúhelníku a červenou barvu. I ona si musela projít svým vývojem.

Na začátku dvacátého století bylo ježdění mnohem chaotičtější. Cestu si dělily auta, koně, kočáry, ručně tažené vozy a také samotní lidé. Auta jezdila pomalu a ve městě byste je spočítali na prstech vašich rukou. Vidět jedno na venkově byl doslova zážitek. Zpočátku nebyla potřeba příliš striktní regulace dopravy. Situace se ale postupem času měnila a spolu s policisty řídícími křižovatky přibyla i dopravní značení.

První zmínka o slavné „stopce“ je z roku 1900. Americký obchodník William Phelps Eno publikoval v časopise Rider and Driver článek, který apeloval na potřebu dopravní reformy. Jeho hlavním návrhem bylo osazení značek přikazujících zastavit na křižovatce. Doporučení úřady úspěšně ignorovaly více než 10 let. I když se data liší, první „stopka“ byla umístěna v Detroitu kolem roku 1915. Patnáct let po tomto převratném nápadu. I když v té době ho za převratný považovalo jen málo lidí.

Zpočátku šlo o obyčejný čtverec s nápisem STOP. Byl v černobílém provedení. Buď černé pozadí a bílý text nebo naopak. Pouze o pár let na to rozhodla federální správa silnic o tvaru značky. V roce 1923 v USA uzákonily jednotný tvar dopravních značení. Kulaté měli být varování na přejezdech, kosočtverec patřil varováním a příkazu zpomalit. Právě tehdy značka STOP dostala svůj dnešní osmiúhelníkový tvar.

Několik měsíců po uzákonění tvaru značky se v roce 1924 začalo jednat o jednotných barvách dopravního značení. V tomto roce doporučují odborníci červenou barvu. Jak to je v případě „stopky“ zvyku, ani rady týkající se barev nebyly schváleny okamžitě. Konference nedosáhla žádné změny, takže úřady zůstaly u bílého pozadí s černým textem.

Časem se ukázalo, že bílá není tak efektivní, co se týká pozornosti vodičů a bylo celkově snadné ji přehlédnout. Úřady se proto rozhodly přihlížet k odborníkům a začaly brát doporučení o červené barvě vážně. Zde však narazili na technický problém. Červené pigmenty použité v první polovině dvacátého století nebyly dostatečně odolné proti slunečnímu záření. Velmi rychle bledly a degradovaly. Trvalo desítky let, než se podařilo vyřešit tento problém, tak úřady mezitím rozhodly o použití žluté barvy, která dokáže získat pozornost řidiče podobně jako barva červená. Ta byla použita až do roku 1954, kdy ji konečně nahradila dnes už známá červená.