Jak zjistit, které auto vydrží více než jiné značky a modely? Je to relativně jednoduché, stačí rychle najet 100 000 km.
Co si může člověk představit pod pojmem „ojetina s rizikem“? Většina z nás si představí něco neurčitého. Nákup, kdy to buď to vyjde, nebo ne. Jenže existují modely, u kterých se to „nevyjde“ stává až podezřele často. V redakci AutoŽivě testujeme auta. Nová i ojetá. Abych nechal nahlédnout pod pokličku, tak test nového auta je obvykle na týden. Jsou ale také takzvané dlouhodobé testy. A ty probíhají v rámci desítek až stovek kilometrů. Dlouhodobé testy na 100 000 km, které probíhají v krátkém časovém formátu zhruba jednoho roku, jsou v tomhle neúprosné.
Sto tisíc kilometrů a auta začnou mluvit a prozradí na sebe vše
Simulují několik let běžného provozu, včetně rozbitých okresních cest, opakovaného městského start-stop. Martyria dálnic, štíty hor a řady nouzových brzdění. A hlavně, nekončí se u subjektivních dojmů. Kolegové v Německu jdou velmi do hloubky. Auta se tam po doběhu testu rozebírají do šroubku, aby bylo jasné, co přesně povolilo. Co jen vrzalo a co se tvářilo, že je v pořádku, a přitom mělo na kahánku. Z těchto zjištění vykrystalizovala černá listina osmi ojetin. A podstatně zvýšeného rizika, které stojí za to znát ještě dřív, než vám v inzerátu padne do oka „výhodná nabídka“ se slovy „jen koupit a jezdit“.
Princip je jednoduchý, nové auto přebrané ze showroomu musí rychle najet 100 000 km. To, co běžnému řidiči trvá pět až osm let, zvládne flotila redakčních expertů během jediného roku. Vzpomínám na dlouhodobý test BMW 3 kdysi před lety, Mercedesu C, Renaultu Clio a celé řady Peugeotů. Například. Bylo zcela v pořádku vzít takové auto a jet na druhou stranu Evropy. A přesně to má také zodpovědný motoristický novinář dělat. Slabá místa se ukážou dřív, než je pozdě. Výběr níže nejsou „pocity“, ale konkrétní selhání, která se odehrála na reálných autech s reálnými kilometry a která byla následně zdokumentována. Teď už mluvím o testování, které proběhlo v Německu.
Ojetiny, které nemají moc dobrou pověst mezi autovými experty
Zdroje říkají, že výsledky shodily z piedestalu i značky, které jinak oprávněně působí jako etalon spolehlivosti. První studená sprcha přichází v podobě Fordu Fiesta s tříválcem 1.0 EcoBoost a automatem. Ne že by Fiesta byla špatné auto, problém je v konkrétní vadné sérii. Na trh se dostalo jen pár takových kusů v rámci Evropy. Ovšem když natrefíte právě na ni, je to loterie s prázdným bubínkem. Testovaný vůz nedokončil maraton 100 000 km kvůli uvolněnému kolíku, který drží napínák gumového řemenu olejového čerpadla. To je přesně ten detail, který se v běžné údržbě těžko zachytí, ale když povolí, je konečná.
A nebylo to jediné, potíže se objevily u sedadla řidiče, řízení a chladicí soustavy. Druhým zklamáním je Subaru XV s dvoulitrovým turbodieselem 2.0D. A tady to bolí dvojnásob, protože naráží na mýtus „japonské nezničitelnosti“. Místo klidného soužití přišel rok plný provozních ran, které by leckterý vůz nasbíral za celé své stáří. Rez na podvozku, vrzající plasty v interiéru, selhání spojky a potíže se sedadlem řidiče. To je mix, který podrývá důvěru. Třetí do party je Audi Q3 2.0 TDI quattro.
Chyby a problémy se nevyhýbají ani německým značkám
Na první pohled příjemná ojetina, vypadá pořád svěže a plusem je čtyřkolka. V tomhle segmentu zdaleka ne samozřejmá. Jenže testovaný exemplář byste si do učebnice dlouhověkosti nedali. Převodovka DSG se postarala o nepříjemná překvapení, přidala se lambda sonda, ventil EGR a do seznamu se dostala dokonce xenonová světla. Následuje BMW 218i Active Tourer, které odpovídá na otázku „co se může pokazit?“ neveselým „skoro všechno“. Rodinný minivan měl v základu tříválec 1.5, ale ten v testu nedal ani plných 100 000 km.
Po devíti měsících se musel na záruku měnit celý motor. A nebyl to jediný problém, který vůz táhl dolů. Když zůstaneme u aut, která v inzerátech lákají prostorností a cenou, narazíme na Chevrolet Orlando 2.0D. Připomeňme si, že evropské modely Chevroletu mají blíž ke korejskému Daewoo a německému Opelu než k americké legendě z filmů. V testu to Orlando neustálo. Nadprůměrné opotřebení automatu, prasklá manžeta jednoho z hnacích kloubů a porucha zámku pátých dveří. Drobnosti? Ne, řetězení závad, které stačí k tomu, aby se celkový dojem zlomil. Na řadě je Citroën C4 Cactus 1.2 PureTech.
Vysoký nájezd za jeden rok je test, který nevydrží každé auto
Kouzlo tu rozhodně je, komfort, originální styl, svižnost a střídmost v apetitu po palivu. Jenže po asi 30 000 km se odporoučela převodovka. To je událost, která okamžitě překreslí ekonomiku provozu a sebere kus důvěry. Přidaly se epizody s náladovým zapalováním a na závěr si vůz připsal první náznaky koroze na dolní hraně dveří řidiče. V ikoně, Volkswagenu Golf VII s 1.4 TSI, by člověk čekal sázku na jistotu. Zvlášť když jde o jeden z nejpopulárnějších modelů v regionu. Realita dlouhodobého testu však byla střízlivější.
Úniky chladiva z klimatizace, selhání start-stop systému, unavené tlumiče, problémy s klapkou víčka nádrže a převodovkou. Osmý díl smutné skládačky patří elektrice. A opět značce z Mnichova, jde o BMW i3 REX. Elektromobilita se do dlouhodobých testů propracovala logicky a i3 byla mezi průkopníky. U testovaného kusu však největší komplikací nebyla samotná trakční technika. Ale spalovací jednotka v roli „prodlužovače dojezdu“. K tomu se přidaly drobné, ale otravné závady a nefungující kabely. Podtrženo a sečteno, tady by měl být člověk opatrný. Na druhou stranu, je to jen test redakce a zkušenost mas může být jiná.
Je vaše auto spolehlivé?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 3160
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 4654
AutoŽivě Testy
|
PŘEČTENÍ: 5082
