Kdysi šlo o výkladní skříň moderní technologie, ale dnes je to jinak. Vybraná auta jsou dnes spíše na obtíž, nejde se jich zbavit.
V bazarech se nikdy nehrálo na nostalgii a zbožštění „tiché budoucnosti“. Realita přináší studenou sprchu pro majitele moderních aut bez spalovacích motorů. Značná část ojetých aut je dnes prakticky neprodejná a nejde přitom o rozbité vraky po bouračkách. Jedná se o kdysi oslavované elektrické průkopníky. Stačilo deset let a technologický kult se zlomil. Staré elektromobily stojí u zdi, protože bazárníci je odmítají brát. Nejenom vykupovat. Ale i brát do komise. A není to póza, ale ekonomika, technika a tvrdá zkušenost z trhu. Případový model?
Byly průkopníky, dnes je ale nikdo nechce a jde o ležáky
Nissan Leaf první generace z výroby 2010 až 2017. Vedle něj trojčata Peugeot iOn, Citroën C-Zero a Mitsubishi i‑MiEV. Přesně ty modely, které ukazovaly směr a sbíraly body za ticho, jednoduchost a městský provoz. Dnes naráží na to, co se tehdy ještě nečetlo mezi řádky. A už vůbec se to neříkalo nahlas. Dlouhodobá životnost baterie, absence aktivního chlazení u prvních provedení a morální zastarání. To jsou kritická místa. U konkrétních kusů první generace Leafu bez aktivního termomanagementu baterie je běžné, že dojezd padá na 50 až 80 kilometrů na nabití. To je číselná realita, kterou nezachrání nic, žádné PR. Plus je tady problém s přehříváním.
Cenovka za náhradu akumulátoru a nezájem veřejnosti se složí v rovnici, kterou bazar odmítne řešit. Nová baterie běžně vychází na více než 150 000 Kč. Tedy nad tržní hodnotu celého vozu, takže ekonomický smysl výkupu mizí. V zákulisí se to popisuje bez diplomatických rukaviček. Takové automobily dnes „nebereme“, z pohledu bazaru jde o nabídku, o kterou zákazník nestojí. A kterou navíc nedokážete s čistým svědomím garantovat, což není žádné překvapení. Auto bez použitelné baterie je fakticky mrtvé auto a nelze si hrát na to, že je to „jen další ojetina“.
Dojezd skoro nic, cena skoro nic, není důvod to kupovat
Statisticky z trhu vypadávají starší elektroauta z let 2011 až 2014. Auta, která z běžné sítě autobazarů prostě zmizela, protože se ukázalo, že u nich chybí jakýkoli záchranný scénář. U spalovacích aut vždycky zůstává rezerva ve formě zájemců o díly či „projekt“ na opravu. Mluvím o skutečných mrtvolách. Kdežto tady klíčová komponenta, akumulátor, po letech a cyklech nedává ani minimální žádané parametry. Není co zachraňovat. K tomu se připočítá morální zastaralost. První Leaf měl jen omezenou konektivitu, základní infotainment.
Někdy chyběla i možnost rychlého nabíjení. Což je dnes těžko obhajitelný kompromis. A pak přijde propad hodnoty, který je u elektromobilů s opotřebenou baterií výrazně akcelerovaný. Umí dorůst až k 50 % ztráty ceny během jediného roku, zejména když se potká degradace kapacity s pocitově „včerejší“ výbavou a funkcemi. Retrospektivně je zřejmé, že „první várka“ byla do značné míry experimentální fáze vývoje bez potřebných dat z reálného dlouhodobého provozu. Třeba Mitsubishi i‑MiEV pracovalo s akumulátorem o kapacitě pouhých 16 kWh.
Na dnešní poměry jde o odepsaná auta bez valné hodnoty
V době, kdy současný standard startuje běžně kolem 40 kWh, neobstojí. Jenže to není jediný problém, postupně se ukázaly komplikace s dostupností některých náhradních dílů. Nekompatibilita řídicích jednotek mezi ročníky a slabá servisní síť. Bazar u takového vozu pokrčí rameny, výkup nedává smysl. Reputačně je to propadák a poprodejní servisní riziko je značné. Druhou hliněnou nohou je téma morálního opotřebení. Infotainment, konektivita a nabíjecí výbava prvních elektromobilů už nesedí se současným světem.
Zákazníci čekají nejen dojezd, ale i rychlou a kompatibilní infrastrukturu, kterou „veterán“ bez podpory a s archaickými protokoly nenabídne. Oproti spalovacím autům není jak „přemluvit“ slevou nebo slibem, že „trochu se do toho investuje“. Tak znovu, výkup není možný. A ani auto do komise nedává smysl. Bazar ví, že mu tam bude jen stát a zabírat místo. Jak tedy situaci řešit? Jakkoli, když to řeknu lakonicky, ale ne přes autobazar.