Modré stužky v ulicích mají důvod. Upozorňují na problém, který řidiči ani cyklisté nevidí

Může to vypadat skoro jako nový módní trend. Kola v ulicích s modrou stužkou nebo šátkem ovázaným kolem řídítek. Sem tam modrý proužek povlávající na stojanu, u zábradlí, u sloupku se značkou. Jenže za tímhle detailem nestojí ani cyklistická móda, ani další kampaň na „víc kol, míň aut“. Jde o velmi konkrétní problém, který většina lidí v běžném provozu téměř nevnímá. Vodicí linie pro nevidomé a slabozraké. V redakci AutoŽivě upozorňujeme na potřeby těch, kteří nemají to štěstí plného zdraví, a tohle je jeden z případů.

Cyklisti jsou často bezohlední, nejenom k autům, ale i ke slepým

Netýká se ale našeho prostředí, jde o dánskou aktivitu. Dánská organizace Dansk Blindesamfund se rozhodla, že tomu zkusí dát jasnější, doslova hmatatelný signál. V rámci mezinárodního dne bílé hole, který připadá na 15. října, rozdala 3 000 modrých visaček na zavazadla dobrovolníkům po celé zemi. Ti je měli během kampaně navazovat na místa, kde něco blokuje vodicí linii. Tedy na objekty, které stojí přesně tam, kde má mít slepý člověk jistotu jasné cesty. Součástí akce je i výrazný slogan: „Ups! Jeg står på en ledelinje. Flyt mig.“

iZdroj fotografie: Martin Sedláček pro AutoŽivě

Volně přeloženo jako „Ups! Stojím na vodicí linii. Přesuň mě.“ Smysl je přitom až odzbrojující v jednoduchosti. Ukázat, že věci, nad kterými většina lidí jen protočí oči a projede nebo projde kolem, mohou být pro člověka s bílou holí reálným bezpečnostním rizikem a zdrojem strachu. Pod pojmem „vedoucí linie“ se skrývají nenápadné zvýšené pásy v dlažbě, drážky, řady výstupků nebo „puntíkovaná” pole, která se objevují na chodnících, nástupištích, v terminálech a na dalších místech. Pro člověka bez zrakového handicapu jsou to často jen nepohodlné hrboly pod podrážkou, případně cosi, přes co drncá vozík nebo kolo.

Největšího řidičského hříchu se na 82 % dopouštíte také. Důsledky se neprojeví hned, motor se ale poškodí spolehlivě

AutoŽivě.cz

1 d

Kdo jezdí na kole, je často bez snahy vnímat potřeby jiných

Pro nevidomého nebo silně slabozrakého člověka je to ale něco jiného. Bezpečná linka, které se může držet, když prochází složitým veřejným prostorem. S pomocí bílé hole se dá po takové vodicí linii orientovat přes náměstí, po nástupišti, kolem překážek, ke schodům, k přechodu nebo k nástupu do vlaku. Předsedkyně Dansk Blindesamfund, Diana Stentoft, právě tohle v souvislosti s kampaní zdůraznila, že linie jsou vymyšlené a vybudované proto, aby nevidomým a slabozrakým vrátily kus samostatnosti a jistoty při pohybu městem. Aby fungovaly jako tichý, ale spolehlivý „navigační systém“ mezi všemi ostatními chodci, cyklisty a překážkami.

iZdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz

Celý ten systém ale funguje jen do chvíle, než ho někdo bez přemýšlení zatarasí. V praxi to bývají přesně ty situace, které se berou jako každodenní drobnost. Opřené kolo přesně do pásu výstupků na chodníku, kavárenský stolek nebo židle odsunuté tak, že stojí na vodicí linii, reklamní áčkový stojan, který si obchod posune o metr „tam, kde je víc lidí“. Nebo třeba velký květináč, odpadkový koš, cokoliv dalšího, co se prostě někam odloží. Za mě jsou velkým problémem elektrické koloběžky, často doslova poházené kdekoli na chodníku.

Koncept nemá cejchovat cyklisty, ale ukázat na velký problém

To když téma zatarasené cesty přenesu do českého prostředí. Zpět k problému v obecné rovině. Pro člověka, který se dívá kolem sebe, jde jen o malou změnu trasy. Pro někoho, kdo spoléhá na bílou hůl a strukturu chodníku pod nohama, se v tu chvíli vodicí systém zhroutí. Hůl narazí do překážky, předpokládaný směr mizí a místo jistoty nastupuje zmatek, nejistota a často i čistě fyzické nebezpečí. Zvlášť pokud se to děje na hraně peronu nebo u frekventované silnice.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Právě to se popisuje jako stav, kdy vodicí linie přestává plnit svoji funkci, pro kterou „byla stvořena“. Mění se na past. Nejde jen o abstraktní úvahy o přístupnosti, ale o velmi konkrétní situace, kdy slepý člověk ztrácí orientaci a s ní i pocit bezpečí – někdo to zvládne ustát jako nepříjemnost, pro jiné to znamená paniku. V reakci na to přichází modrá stužka jako jednoduchý, ale viditelný signál. Dobrovolníci, kteří měli 3 000 modrých tagů k dispozici, je v rámci osvětové kampaně připevnili právě na ty objekty, které linie blokují.

Překážka tam, kde by mělo být volno, a mohou za to cyklisti

Ano, tady by se měli chytit za nos cyklisti. Šlo i o řídítka špatně postaveného kola. Kampaň tak není namířená proti cyklistům (kavárnám nebo obchodům), ale proti tomu, co se v každodenním provozu stává nejčastěji. Prostému nezájmu věnovat pozornost tomu, kde člověk něco odloží, zaparkuje nebo postaví. Celé je to přitom součástí širšího poselství. Akce tedy proběhla.

Já bych řekl, že šlo zjevně o bohulibý počin, který ukázal na skutečný problém. Nevidomost je za mne krutá nevýhoda. A je třeba lidem, kteří jí trpí, pomáhat. A ne jim naopak házet klacky pod nohy. A to doslova. Dá se tedy očekávat, že už za krátký čas se akce s modrými stužkami bude opakovat. Rok uteče jak voda. Ne, nejde o to, že by cyklisti museli jezdit označeni celý rok. Podstatné je uvědomit si, že s námi žijí i hendikepovaní lidé a že je třeba na ně brát zásadní ohled.