Kolosální problém elektromobilů uzemnil 78 % Čechů: Kritici měli pravdu, EU se chystá zavést velké změny

Že největším problémem elektromobility nebudou elektromobily, je už tak nějak zřejmé. Největším problémem je to, co se opravdu nedá stihnout za noc. A to ani v Čechách.

i Zdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz
                   

Že naprosto kruciální problém elektromobility nejsou ani tak samotné elektromobily, je přes všechny komplikace s jejich výrobou, obtížnou dostupností vzácných prvků do baterií a nutností změny technologií docela dobře známo. O tom, jestli se nakonec podaří (nejen) Evropu „překlopit“ do úplné elektromobility, nerozhodne ani to, jestli si ve finále vyberete čínský, nebo evropský automobil. Rozhodne o tom jedna podstatná skutečnost: jestli jej budete mít kde dobíjet. Což zatím opravdu není jisté. Pojďme se na to podívat společně.

V Čechách si elektromobilitu nedovedeme ani představit

K tomu, abyste zjistili, že tempo výstavby nabíječek v Čechách poněkud zaostává například za tempem výstavby v Německu (o Norsku ani nemluvě, ale tam je to zcela jiná „liga“), nemusíte opravdu být specialista na elektromobilní infrastrukturu. Češi si vesele dál jezdí k benzinkám, tu a tam se skromně krčící jedna nebo dvě nabíječky u supermarketů pak opravdu nedávají najevo, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit. A i když jsme zvyklí si nechávat věci na poslední chvíli, ani to nás tuším nespasí.

iZdroj fotografie: iStock

A nespasí nás ani místy poněkud velkoústá prohlášení některých politiků o tom, jak se během „několika let“ všechno změní a Čechy budou zaplaveny nabíječkami na každém rohu. S dovolením, nebudou. I již zmíněné Norsko (s vesmírně rozdílnými ekonomickými možnostmi oproti Česku) má s výstavbou problémy, přitom to je země, která si z elektromobility udělala v podstatě státní ideologii a hrdě se hlásí k tomu, že je v tomto oboru v Evropě zdaleka nejdál. Ano, je, ale za jakou cenu.

I bohaté země mají s výstavbou infrastruktury dost práce

Za cenu celkem zásadních snížení příjmů do státní pokladny na konto podpory zavádění elektromobilů (nedávno ještě nulová DPH a další úlevy na daních/poplatcích), stejně jako extrémních výdajů na změnu infrastruktury. I bohaté Norsko však již zatahuje za „ruční brzdu“ a začíná EV zpoplatňovat. A dá se předpokládat, že i ty nabíječky nakonec vyřeší. Oni opravdu mají kde brát (míněno finanční prostředky), jakkoli tyto pocházejí z velké části z těžby ropy a plynu. Ekologický paradox? Možná.

Stát začne šikanovat majitele elektromobilů. Chce zpátky svoje peníze, které rozdal na dotacích

Evropa jako taková je však zcela jinde, a i když náš premiér sice učinil zásadní objev o tom, že Nutella je v Německu levnější, možná by se tam mohl vypravit ještě jednou a zkusit se podívat a spočítat, jak Němci pracují na tom, aby naplnili svoje plány elektromobility. A že to jsou Němci, se svojí pílí a schopností plánovat. A ty plány také dodržet. Přesto to úředníkům Evropské unie stále nestačí. A se svojí umanutostí a schopností „poručit větru dešti“ tak naplánovali nabíječky pro všechny.

Klasické rozhodnutí z Bruselu: úředník ví nejlépe, jak to bude

Jinak si nelze vysvětlit to, že na konci září t. r. bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno dlouho očekávané nařízení (EU 2023/1804) o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva a o zrušení směrnice 2014/94/EU (tzv. „AFIR “). A ačkoli AFIR vstoupí v platnost 13. dubna 2024, stojí za to přezkoumat klíčové poznatky, které AFIR zavádí jako součást známého balíčku „EU Fit for 55“. Protože Evropská unie má zřejmě zcela jasno, jak to bude s nabíječkami elektromobilů. Vážně?

Tohle přesně nás čeká: Čína porazila celý svět v oblasti elektromobilů, Evropa je v ohrožení

Každý členský stát EU musí zajistit celkový výkon alespoň 1,3 kW pro každý bateriový elektromobil nebo dodávku a 0,8 kW pro každý plug-in hybrid registrovaný na jejich území. Výkon je poskytován prostřednictvím veřejně přístupných dobíjecích stanic. Jakmile členský stát dosáhne podílu alespoň 15 % bateriových elektromobilů a dodávek
v jeho vozovém parku, může požádat Evropskou komisi o výjimku pro uplatnění nižších požadavků. Komise má poté 6 měsíců na schválení nebo zamítnutí této žádosti.

Na papíru to celé vypadá velmi dobře. Jaká bude ale realita?

A nyní to nejlepší: u osobních automobilů a dodávek musí dále členské státy zajistit instalaci rychlonabíjecího bazénu podél jádra TEN-T každých 60 km v každém směru jízdy. Každá nabíječka musí mít minimální instalovaný výkon, který se postupem času zvyšuje na 600 kW do konce roku 2027. Pro každý další nový rok je rychlost nabíjení a výkon nového nabíjecího bodu stanoven minimálně 150 kW. Minimálně dvě dobíjecí stanice musí mít alespoň 150 kW, aby byly splněny požadavky.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Tak to bychom měli. Představa EU, jak by to (za několik málo let!!!) mělo v Evropě vypadat, je vcelku jasná. A to prosím i v zemích, jež jsou elektromobilitou dosud z velké části nedotčené. Jak to chce Brusel dokázat, už tak zřejmé není, ale třeba tu někde „zdroje jsou“, pokud parafrázuji opět jednoho z našich minulých ministerských předsedů. Možná by stálo za úvahu je tedy zkusit pomalu vyndat na světlo Boží. Jinak si neumím představit, jak se to celé dá stihnout.

Mimochodem, jak to vidíte vy? Je reálná šance do několika málo let „zelektrifikovat“ automobilovou Evropu? Dejte nám vědět do diskuse pod článkem, děkujeme!

Věříte tomu, že se „elektrifikace“ celé Evropy dá stihnout?

Zdroj: ICCT
Diskuze Vstoupit do diskuze
63 lidí právě čte
Autor článku

Michal Sztolár

Absolvent strojírenské technologie se již od mládí let zajímal o vše, co má čtyři a více kol. Na střední škole uspěl v celostátním kole SOČ s vlastním designem automobilu v systému CAD, od té doby se problematice aut věnuje na denní bázi. S dlouholetou praxí u jednoho z prodejců automobilů mu rukama prošlo nespočet různých typů automobilů, včetně několika opravdových unikátů. Specializuje se na automotive jako výrobní obor, marketing automobilů stejně jako na aktuální přechod k elektromobilitě.

Zobrazit další články