Zatroubil na pomalého řidiče a dostal pokutu přes 600 Kč. Policie v Polsku má v předpisech několik pastí, které řidiči často neznají

Příběh zní absurdně, ale právní základ je jednoznačný. Článek 29 polského zákona o silničním provozu dovoluje použít zvukové znamení výhradně k varování před nebezpečím. V zastavěné oblasti je klakson zakázaný úplně, pokud nejde o bezprostřední ohrožení. Řidič, který zatroubí na pomalejší auto před sebou, protože ho zdržuje, nesplňuje ani jednu z výjimek. Policie to ví, aktuální tarifník to ví, a pokuta 100 zlotých je v něm uvedena hned ve dvou položkách: za nadužívání zvukových signálů a za použití klaksonu v obci mimo nebezpečí. Nejde o žádnou skrytou normu. Jen o pravidlo, které většina řidičů nikdy nečetla.

Klakson jako reflexní chyba

Sama polská policie přiznává, že řidiči o tomto omezení často nevědí. Na svém webu publikuje osvětové texty s titulky typu „Ví každý řidič…“ Odpověď je zřejmá: neví. Klakson vnímáme jako komunikační nástroj, zákon ho ale definuje jako bezpečnostní výstrahu. Mezi těmito dvěma funkcemi leží propast, do které spadne každý, kdo troubí z frustrace v koloně, při rozjezdu na semaforech nebo na řidiče hledajícího cestu.

V Česku platí obdobná logika. Zákon č. 361/2000 Sb. vyhrazuje zvukové výstražné znamení k odvrácení hrozícího nebezpečí, mimo obec navíc k upozornění předjížděného řidiče. Kdo troubí „na pozdrav“ nebo ze vzteku, porušuje pravidla i tady. Rozdíl je v tom, že v Polsku je částka v tarifníku černá na bílém. U nás se řeší v rámci obecného blokového řízení a řidič si často ani neuvědomí, za co přesně platil.

Martina Sáblíková a Nikola Zdráhalová se vzaly. Bývalé rivalky na ledě jsou manželky po 13 letech vztahu

SportyŽivě.cz

1 h

Příliš pomalá jízda: přestupek, o kterém se nemluví

Překročení rychlosti zná každý. Ale co její opak? Polská policejní správa výslovně upozorňuje, že jízda rychlostí ztěžující provoz ostatním řidičům je pokutovatelný přestupek. Policejní výtah tarifníku uvádí rozmezí 50 až 200 zlotých a k tomu dva trestné body.

Nejde o situaci, kdy někdo opatrně projíždí mlhou. Jde o bezdůvodné „courání“, třeba 40 km/h na rovné přehledné silnici s povolenou devadesátkou, kde se za pomalým autem tvoří kolona a řidiči za ním riskují nebezpečné předjíždění. Zákonodárce tu chránil plynulost provozu, ne právo jet pomalu. A policie to podle vlastních materiálů skutečně řeší, i když celostátní statistiky k tomuto konkrétnímu přestupku veřejně dostupné nejsou.

Chodník není parkoviště, a v Polsku na to mají filtr

Třetí „past“ se týká parkování na chodníku. V Polsku zákon pracuje s pojmem „droga dla pieszych“ a stanoví dvě tvrdé podmínky: vozidlo nesmí mít nejvyšší přípustnou hmotnost nad 2,5 tuny a chodcům musí zůstat volný prostor minimálně 1,5 metru. Porušení stojí 100 zlotých.

Právě limit 2,5 tuny je zrádný. Řada moderních SUV a těžších elektromobilů se do něj nevejde. Řidič zaparkuje na chodníku „jako vždycky“, jenže s novým autem už překračuje hranici, o které netuší.

V Česku je situace jiná, ale ne jednodušší. Chodník je primárně pro chodce a vozidla ho smějí užít jen tam, kde to zákon nebo místní úprava výslovně dovolí. Jak vysvětluje BESIP, klíčová otázka u nás není hmotnost, ale to, zda je stání na daném místě vůbec legálně vyznačené. Polský hmotnostní filtr se do Česka nepřenáší, ale iluze, že „na chodníku se přece parkuje všude“, je společná oběma zemím.

Rakouský bonus: poplatek za zbytečné volání policie

Kdo jezdí na západ, narazí na další překvapení. V Rakousku existuje takzvaný „Blaulichtsteuer“, poplatek 36 eur za zbytečné přivolání policie k dopravní nehodě. Platí tehdy, když jde čistě o majetkovou škodu, oba účastníci jsou na místě, nikdo není zraněný a identifikace je bezproblémová. V takové situaci si stačí vyměnit jména a adresy. Kdo přesto trvá na příjezdu hlídky, zaplatí. A pozor, poplatek může vzniknout i účastníkovi, který policii nevolal, pokud si následně vyžádá kopii policejního protokolu.

Kdy policii volat? Jakmile je zranění, podezření na únik z místa nehody, spor o identitu nebo jakákoli komplikace přesahující pouhý plech.

Proč do těchto pokut padáme

Společný jmenovatel všech zmíněných přestupků je automatické chování. Troubíme, protože nás někdo zdržuje. Jedeme pomalu, protože zrovna nepospícháme. Parkujeme na chodníku, protože to dělají všichni kolem. Voláme policii, protože „to se přece má“. Žádná z těchto reakcí není zlý úmysl, ale každá z nich může narazit na paragraf psaný pro bezpečnost, ne pro intuici řidiče.

Nejsilnější na celé věci není výše pokut. Sto zlotých nikoho nezruinuje. Nebezpečné je, jak snadno člověk přestupek spáchá, aniž by měl pocit, že dělá cokoli špatně. A právě proto o těchto pravidlech policie opakovaně píše, ne aby chytala řidiče do léčky, ale aby jim připomněla, že zákon pokrývá víc než jen rychlost a alkohol.