V mnoha městech již platí zákaz odložení sdílené elektrokoloběžky mimo vyhrazená místa. Přesto má společné soužití do ideálu daleko. Proč tomu tak je?
Na máloco se hodí příměr o tom, že cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly víc, než na počáteční nadšení z projektů sdílených elektrokoloběžek. Politici pronášeli vzletné projevy o mikromobilitě, firmy se těšily na tučné zisky, ekologové byli zelenější než vrchní nátěr na přibližovadlech Bolt a obyvatelé měst? Jedni se nemohli dočkat, druzí čekali pohromu. Konec je, jak už to bývá, někde uprostřed. Nicméně k té pohromě bychom se možná přiklonili spíše.
Elektrokoloběžky jako prostředek mobility ve městech
Pro začátek si celý nápad na sdílení elektrokoloběžek trochu představme. Vycházel z chvályhodné myšlenky, že bude-li po městě dostatek jednoduchých koloběžek, jenž budou přístupné na mobilní aplikaci a za malý poplatek zprostředkují svobodný pohyb po městě, nebude o zákazníky nouze. Což se v zásadě i stalo. S rozvojem celého projektu ale nastaly komplikace, se kterými nikdo nepočítal. A které narostly do takových rozměrů, až mnohá města řekla „stop“.
Jedním z největších problémů je to, že mnoho lidí po vypršení časového limitu zkrátka nechá koloběžku tam, kam dojela, resp. kam mu stačil předplacený časový limit. Ti slušnější jí ještě opřou o dům, plot nebo nejbližší sloup veřejného osvětlení, mnozí však neudělají ani to. A i když se to poslední dobou hodně vylepšilo a samy firmy požadují foto z vrácení koloběžky, přesto se dá při procházkách městy bez problémů na koloběžku na chodníku narazit. Nefunkční, nepraktické, neslušné.
Jedu, uhněte mi z cesty
Druhým „prohřeškem“, za který pochopitelně mohou (stejně jako v prvním případě) lidé, nikoli koloběžky, je samotná jízda. Pamatujete ještě na Segway? Nechtěli jste ho potkat na chodníku proti sobě. A úplně stejně nechcete potkat ani koloběžkáře, byť jede v podstatě na malém „prskoletu“. Jenže umí jet až 25km/h. Srážka se stokilovým chlapem ve 25km/h? Ani to nechcete. Arogance některých jedinců na „svém stroji“ je přitom nezměrná. Jedu, všichni uhněte.
A co když budete chodit po městě například tři hodiny s drahou polovičkou? Kochat se architekturou, počasím a užívat si jeden druhého? Pokud se mezi tím budete muset desetkrát vyhnout koloběžce na chodníku, nebo jezdci na ní, bude váš názor a postoj k tomuto „geniálnímu způsobu přepravy“ předem jasný. Proto například Praha 3 už v červnu 2021 zakázala parkování sdílených koloběžek i kol mimo vyhrazená místa. Dokonce zřídila systém CYRIL, jenž vám ukáže nejbližší „legální místo“ pro vrácení v aplikaci. Chvályhodné.
Konec dobrý, všechno dobré?
Čili? Všechno v pořádku? Jak se to vezme. Nikdo nemůže zřizovatelům všech podobných projektů upřít snahu o byznys, postavený v zásadě na dobré myšlence. Bezemisní přibližovadla, dostupná každému a v kteroukoli denní a noční hodinu budou stejně jednou to, co ve městech pravděpodobně převáží. Sdílená i v osobním vlastnictví. Neméně důležitá je ovšem i míra vzájemné ohleduplnosti a tolerance jak na straně uživatelů těchto projektů, tak na straně ostatních obyvatelů měst. A ta se žel dobitím akumulátoru přes noc obnovit nedá.
Galerie
Jak vnímáte elektrokoloběžky ve městech vy?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 14138
