Jela 238 km/h tátovým sporťákem a natáčela se. Švýcarský soud poslal řidičku na 4 roky za mříže

Noc z 25. června 2021, dálnice A3, 22:45. Sportovní vůz jejího otce se řítí nejméně 238 km/h, přičemž limit je 120. Minimálně 25 sekund drží rychlost přes dvě stovky a celou dobu běží kamera mobilního telefonu.

Provoz na silnici je podle soudu přinejmenším střední. Tohle video se stalo klíčovým důkazem, ale zdaleka ne jediným. Švýcarský spolkový soud v dubnu 2026 pravomocně potvrdil čtyři roky nepodmíněného vězení. Ne za jednu šílenou noc, ale za systematický vzorec chování, který trval měsíce.

Osm jízd, pět „raserdeliktů“

Mezi 21. únorem a 16. červencem 2021 policie zdokumentovala celkem osm rychlostních excesů téže řidičky. Pět z nich soud kvalifikoval jako takzvaný raserdelikt, zákonnou kategorii, kterou Švýcarsko zavedlo v rámci programu Via Sicura. Jde o přesně definovaný trestný čin s jasnými podmínkami: kdo na dálnici překročí limit o 80 a více km/h, automaticky spadá do kategorie s trestní sazbou jednoho až čtyř let vězení.

K Jadranu bez klimatizace i navigace. Legendární auta z ČSSR dnes podle detailu pozná jen hrstka pamětníků

AutoŽivě.cz

2 h

Vedle oné noční jízdy na A3 soud řešil i další záznamy: 211,4 km/h, 205,7 km/h a několik jízd s překročením limitu o 82 až 87 km/h. Všechny pocházely z videí pořízených mobilem, buď jí samotnou, nebo spolujezdcem. Klipy trvaly 3, 14 nebo 25 sekund a soud z nich dopočítával rychlost i okolnosti. Klasický radarový záznam neexistoval. Řidičku nikdy „neblikl“ radar.

Jak se policie dostala k videím

Právě absence radarového měření dělá případ neobvyklým. Videa se k policii dostala oklikou, v rámci jiného trestního řízení, které žena sama vedla proti svému bývalému příteli. Při práci s obsahem telefonu narazili vyšetřovatelé na záznamy rychlých jízd. Přesný technický postup zajištění dat není v otevřeném rozsudku popsaný, ale použitelnost videí jako důkazu soudy na všech třech stupních akceptovaly bez výhrad.

Sama řidička před vrchním soudem vysvětlovala, že v té době patřila k takzvané autoposer scéně, komunitě řidičů, pro které je předvádění auta, hluk motoru a pozornost okolí něco jako závislost, jak to popisuje švýcarská veřejnoprávní SRF. Zároveň mluvila o emočně vypjaté době po rozchodu a tvrdila, že si rychlou jízdou „uvolňovala emoce“. Soud toto vysvětlení zaznamenal, ale jako polehčující okolnost je nepřijal. Naopak: u jednotlivých skutků opakovaně pracoval s „egoistickým motivem“ jako s přitěžujícím prvkem.

Matematika čtyřletého trestu

Čtyři roky vězení nevznikly jedním výpočtem. Rozsudek spolkového soudu ukazuje přesnou aritmetiku:

• Nejhorší jízda (238 km/h na A3): hypotetický trest 26 měsíců
• Dalších sedm skutků: navýšení celkového součtu na 53 měsíců
• Další dopravní delikty spáchané během probíhajícího řízení: +3 měsíce
• Průtahy řízení a částečné doznání: −8 měsíců
• Výsledek: 48 měsíců nepodmíněně

K tomu soud přidal podmíněný peněžitý trest, 40 denních sazeb po 120 švýcarských francích se zkušební dobou pěti let. Kantonální soud v Glarusu rozhodl v únoru 2025, vrchní soud potvrdil v listopadu téhož roku a spolkový soud zamítl stížnost 7. dubna 2026.

Podstatný detail: i po nedávné novelizaci, která u prvopachatelů raserdeliktu otevřela možnost peněžitého trestu místo vězení, soud v tomto případě ponechal nepodmíněný trest. Důvod byl jasný: nešlo o jednorázový exces, ale o sérii, a řidička se dopouštěla dalších přestupků i poté, co řízení začalo. Upřímnou lítost jí soud nepřiznal.

Co by hrozilo v Česku, Německu nebo Rakousku

Švýcarský přístup je ve srovnání s okolními zeměmi výjimečný. Přehled ukazuje propastné rozdíly:

V Česku neexistuje samostatná zákonná kategorie „řidiče-závodníka“. Samotné číslo na tachometru nestačí k trestnímu stíhání, rozhoduje míra a konkrétnost ohrožení jiných lidí. Řidička by za jednu jízdu 238 km/h na české dálnici s limitem 130 km/h pravděpodobně čelila přestupkovému řízení s pokutou a zákazem řízení. Trestní rovina by se otevřela teprve při prokázání reálného ohrožení více osob, honičce nebo nehodě.

Za zmínku stojí i otázka důkazů: i v českém trestním řízení může video z vlastního telefonu sloužit jako důkaz. Trestní řád v § 89 stanoví, že důkazem může být vše, co přispívá k objasnění věci, a Nejvyšší soud již připustil i soukromě pořízené záznamy; záleží ovšem na zákonnosti zajištění dat.

Proč rozhoduje vzorec, ne jen tachometr

Kdyby řidička z Glarusu jela 238 km/h jen jednou, hypotetický trest by činil 26 měsíců. Pořád tvrdý, ale o necelé dva roky kratší než konečný verdikt. Čtyři roky nepodmíněně jsou výsledkem toho, co soud viděl za čísly: pět měsíců opakovaných extrémních jízd, vědomé natáčení, další přestupky i po zahájení stíhání a absence skutečné sebereflexe. Otcův sporťák, kamera v ruce a dálnice v noci; to všechno dohromady vykreslilo obraz, který soudce přesvědčil, že podmínka ani peněžitý trest nestačí.