Německý nejvyšší civilní soud definitivně potvrdil, že vozy objednané přes Uber X se musejí po každé jízdě vracet na provozovnu. Pravidlo platilo roky, teď má razítko z Karlsruhe.
3. června 2026 zamítl Bundesgerichtshof (BGH) v kauze I ZR 123/25 poslední pokus o zvrácení takzvané Rückkehrpflicht, povinnosti bezodkladného návratu na sídlo firmy. Vůz pronajatý s řidičem, v Německu označovaný jako Mietwagen, nesmí po vysazení zákazníka čekat u nádraží, letiště nebo v centru města na další objednávku. Buď má zakázku předem přijatou, nebo odjíždí. Pro Uber a jeho partnerské flotily to znamená víc prázdných kilometrů, slabší vytížení aut a menší prostor pro nízké ceny. Pro taxikáře naopak soudní potvrzení, že jejich regulovaný svět má smysl.
Dvanáct minut na Breslauer Platz
Celý spor začal jednoho lednového dopoledne v Kolíně nad Rýnem. 19. ledna 2023 vysadil řidič subdodavatelské firmy zákazníka na Breslauer Platz a zůstal stát. V 10:10 zaparkoval, v 10:13 provedl člen představenstva místního taxikářského družstva testovací objednávku přes aplikaci Uber, vůz ji okamžitě přijal a objednávka byla vzápětí zrušena. Řidič přesto zůstal na místě minimálně do 10:22. Teprve potom se z aplikace odhlásil.
Těch dvanáct minut stačilo. Kolínské taxikářské družstvo podalo žalobu na provozovatele vozu za porušení povinnosti návratu. Spor prošel zemským soudem, odvolacím senátem u OLG Köln a nakonec doputoval až k BGH. Všechny instance řekly totéž: zákon platí, řidič ho porušil a odpovědnost nese provozovatel.
Co přesně BGH potvrdil, a co odmítl
Jádrem rozsudku je § 49 odst. 4 věta 3 německého zákona o přepravě osob (PBefG). Ten říká, že Mietwagen se po dokončené jízdě musí neprodleně vrátit na provozovnu, pokud řidič nemá další předem přijatou objednávku. BGH potvrdil, že pravidlo není protiústavní, odkázal na rozhodnutí německého ústavního soudu z roku 1989 a konstatoval, že ani novela zákona z roku 2021 nic nezměnila.
Zajímavější je, jak se soud vypořádal s unijním právem. Žalovaná strana argumentovala, že Rückkehrpflicht porušuje evropskou svobodu usazování. BGH přiznal, že odůvodnění odvolacího soudu přes článek 49 Smlouvy o fungování EU není zcela přesvědčivé ve světle rozsudku Soudního dvora EU ve věci „Prestige and Limousine“. Jenže to nevadilo: šlo o čistě vnitrostátní spor bez přeshraničního prvku, takže unijní právo se vůbec neotevřelo. Elegantní úkrok, který verdikt činí právně odolným, ale zároveň nechává otevřená vrátka pro budoucí přeshraniční kauzy.
Proč taxikáři slaví a appkoví řidiči ne
Německý trh osobní přepravy stojí na přísném oddělení dvou světů. Taxi mají regulované tarify a přepravní povinnost, musejí vzít každého zákazníka. Na oplátku smějí čekat na stanovištích a být okamžitě k dispozici. Mietwagen mají volnější cenotvorbu a mohou jízdu odmítnout, ale nesmějí fungovat jako taxi bez taxipovinností.
Německý taxi svaz verdikt přivítal jako potvrzení „férové koexistence“ a jako oporu pro tvrdší vymáhání pravidel městy. Logika je prostá: kdyby Mietwagen mohly po jízdě zůstat stát v hotspotech a lovit další zákazníky přes appku, měly by výhody taxi bez jeho povinností.
Pro řidiče a flotily pracující s Uberem to znamená opak. Víc neplacených přejezdů na provozovnu, menší šance chytit další jízdu přímo v místě poptávky, horší využití směny. Uber dlouhodobě Rückkehrpflicht kritizuje; podle studie zadané firmou z roku 2015 pravidlo generuje 170 milionů zbytečných kilometrů a 30 tisíc tun CO₂ ročně. Soudy ale přijaly opačný argument: ochrana funkčnosti taxislužby jako veřejně významné služby převáží.
Kolín jako laboratoř dvojího tlaku
Verdikt BGH nepřišel do vzduchoprázdna. Od 1. června 2026, tedy dva dny před rozsudkem, platí v Kolíně nad Rýnem minimální ceny pro Mietwagen navázané na taxi tarif, maximálně o 20 % nižší. Appkové služby v jednom z klíčových německých měst tak čelí souběhu provozního i cenového tlaku: nesmějí čekat v ulicích a zároveň nemohou jít s cenou výrazně pod taxi.
Automatické celoněmecké zdražení rozsudek nespouští, pravidlo v zákoně bylo dávno a soud ho „jen“ definitivně potvrdil. Klíčová otázka se přesouvá jinam: jak tvrdě budou města a dopravní úřady pravidlo vynucovat. Dokud kontroly byly sporadické, flotily riziko porušení kalkulovaly do byznysu. S rozsudkem BGH v zádech mají regulátoři silnější páku.
Česko jde opačnou cestou
Povinnost návratu na provozovnu v českém právu neexistuje. Ministerstvo dopravy od 1. července 2020 otevřelo režim taxislužby na základě elektronické objednávky, appka je zprostředkovatel a přepravu zajišťuje koncesovaný dopravce s oprávněným řidičem. Český model tedy nevytváří dva oddělené světy jako německý, ale vtahuje appkovou přepravu přímo do režimu taxislužby. Německý verdikt české soudy neváže a pro zavedení podobného pravidla by byla nutná nová legislativní změna.
Dvanáct minut čekání na kolínském náměstí nakonec doputovalo až k nejvyššímu soudu a potvrdilo pravidlo staré desítky let. Uber v Německu neskončí, firma tam spolupracuje i s klasickými taxi. Ale model levného Mietwagenu, který stojí za rohem a čeká na ping z appky, právě dostal další ránu.
