Dodge Viper – zrádný jako hadí plémě

První generace těchto amerických atletických supersporťáků, která se vyráběla v letech 1992 až 2002, nebyla bůhvíproč vybavena elektronickým systémem pro kontrolu trakce. Ten slouží k lepšímu přenosu výkonu motoru na vozovku a současně umožňuje kontrolovat protáčení kol po sešlápnutí plynového pedálu. Což by asi nevadilo v případě pleček, které se po silnicích sotva plouží za pomoci líné a slabé pohonné jednotky. Ale věru to nebyl dobrý nápad v případě desetiválce 8.0 Viper, který nabízel poctivý výkon 400 koní při 4600 min-1 a maximální točivý moment 630 Nm. Když se k tomu ještě přidá absence antiblokovacího systému brzd či jakékoliv elektronické funkce pro zvýšení stability vozu, je neštěstí hned na světě.

AC-Shelby 427 Cobra – mohla by vám pěkně otrávit život

Přemíra výkonu, nepředvídatelné chování a absence bezpečnostní systémů – to nejsou nedostatky typické jen pro Dodge Viper. Se stejnými problémy se potýkaly už dříve starší modely, např. malý britský dvoudveřový dvoumístný roadster AC Cobra 427, který v roce 1965 přestavěl podle svých představ závodní jezdec Carroll Shelby.

Srdcem vozu byl kapalinou chlazený, zážehový vidlicový osmiválec o objemu 6997 cm³, který pocházel z dílen amerického Fordu. Jeho výkon – více než 400 splašených hřebců – měli řidiči krotit s pomocí standardních předních a zadních kotoučových brzd. Aby motor Shellby narval pod kapotu anglického drobečka, musel pro něj nejprve zkonstruovat zcela nový podvozek s trubkovým rámem.

Vozy AC-Shelby 427 Cobra měly brázdit i závodní okruhy, jeho výrobci však museli nejdříve splnit požadavky Mezinárodní automobilové federace (FIA). Jednou z podmínek pro udělení potřebné homologace byl i dostatečný počet vyrobených kusů – Shelby a jeho tým museli zkonstruovat 100 aut. Avšak automobilů s interním kódem Mk III spatřilo v požadovaném termínu světlo světa pouze 56 kusů a na závodní okruhy, pro které byly primárně navržené, se nikdy nepodívaly. A vozu s hadím jménem chyběla nejen homologace, ale i takové běžné bezpečnostní prvky jako jsou bezpečnostní pásy.

Kdo chtěl tyto „polozávodní” cestovní vozy, jak byly Cobry označovány, při nejvyšších rychlostech ovládat, musel mít značné řidičské schopnosti a pro strach uděláno.




Porsche 911 930 Turbo – aby se vám život nepřevrátil naruby

Vzduchem chlazený šestiválec uložený za zadní nápravou a pohon zadních kol – to je tradiční koncepce známého dvoudveřového kupéčka od německého výrobce sportovních aut. Porsche 911 ji používá dlouhodobě, disponoval jí již první model (tehdy označovaný ještě jako 901), jehož premiéra se odehrála v září 1963 na frankfurtském autosalonu. Nástupce modelu Porsche 356 ovšem měl také své vrtochy, což bylo nebezpečné zejména u verzí targa, tedy kupé – kabrioletů s odnímatelným prostředním dílem střechy. Ty byly proto již v roce 1965 doplněny speciálním obloukem, jehož cílem bylo zabránit možnému zranění posádky v případě převrácení vozu na střechu. Ano, náchylnost k převrácení devětsetjedenáctky měla možnost si pocítit na vlastní kůži řada poněkud zbrklejších řidičů. Tým konstruktérů Porsche strávil celé roky snahou přijít s řešením, které by snížilo riziko převrácení vozů na minimum. Teprve v roce 1998 se zavedením elektronické kontroly stability (Porsche Stability Management neboli PSM) tento problém z velké části zanikl. Další ochranu křehkých tělesných schránek odvážných cestujících měly zajišťovat vysouvací rámy z tlustých trubek. Ale i přes tato opatření si původní Porsche 911 vysloužilo cejch nebezpečného výrobku, o který nestálo ani náhodou.

Chevrolet Corvair – „ …z přímek se stávaj´ zatáčky, točí se svět, jsem na sračky“

Ten, kdo zná skupinu Wohnout, dobře ví, že v tomto případě nezpívá o autech, nýbrž o jakémsi obskurním Svazu českých bohémů. Nicméně slova této písničky jakoby přesně popisovala pocity šoféra, který usedne za volant Chevroletu Corvair a vzápětí prudce dupne na plyn. O tomto americkém voze můžeme prohlásit, že je Nebezpečný v každé rychlosti. Jasně, tak přece zní název knihy, kterou v roce 1965 vydal právník a politik Ralph Nader. Autor věnuje 1. generaci amerických vozů Chevrolet Corvair vyráběných od roku 1959 značnou pozornost. Co o nich víme? Že byly vybaveny plochým šestiválcovým hliníkovým motorem typu boxer o objemu 2.7 litru. Že vzduchem chlazená a turbem přeplňovaná pohonná jednotka byla – stejně jako v případě předchozího „výtečníka“ – umístěná až za zadní kyvnou poloosou, které nebyla opatřena stabilizátorem. A také to, že právě tato koncepce společně s nízkým tlakem v předních pneumatikách, na který je bůhvíproč americký výrobce doporučoval hustit, měla za následek řadu havárek. Výsledkem nepředvídatelného přetáčivého smyku zadní části auta byly sem tam nějaké zlomeniny, pohmožděniny anebo blízké setkání třetího druhu. Se zubatou s kosou. Až budete mít tu čest se s modelem Chevrolet Corvair seznámit blíž, myslete na to!