Potkal jsem na silnici ukázkový případ nebezpečného řidiče

Nejsem popravdě od přírody příliš „stěžující si“ typ. Kdo mne trochu zná, ví, že leccos „skousnu“, nad lecčíms mávnu rukou, a pokud se přece jen pustím do nějaké vzrušenější debaty, většinou o ní za půl hodiny nevím. Na rozdíl od některých mých známých v sobě nenosím negativní myšlenky na kohokoli jiného, nepamatuji se, co mi kdo udělal (nebo také „udělal“), nemstím se, nepomlouvám. Nicméně jeden nedávný zážitek mne rozhodil natolik, že jsem se rozhodnul vám o něm nakonec napsat.

Většinou umím zachovat chladnou hlavu. Až na výjimky

Moje drahá polovička by vám také tuším potvrdila, že jsou běžné situace, když už si ona myslí, že je to opravdu malér, a já stále ještě ani nevím, že bych se danému „maléru“ měl věnovat. Což mi ona většinou ve finále přičte k dobru, ať už to je neustále neumyté kolo (které raději umyju za ni a už to ani nekomentuji), nebo nekonečné komplikace s nákupy jídla pro kočky. Kterých máme oba pravda požehnaně. Mám to zkrátka v povaze a ve znamení Býka, jen tak něco mne nerozhodí.

To se ale nečekaně povedlo jednomu řidiči, kterého jsem dojel nedávno kousek od Krušovic cestou do Prahy. Kdo to tam znáte, víte, že již drahně let se tam staví nová dálnice D6. O níž v humoru říkám, že se jí dožijí tak možná děti mých dětí. Možná to ale zase tak vtipné není. A je to tam stále prokládáno úseky staré R6, kde se v podstatě nedá moc předjíždět. A které jsou pro většinu „pendlerů“ mezi Prahou a Karlovými Vary důvodem nekonečného lamentování, speciálně pokud tam jezdí v noci a za tmy.

Cesta Karlovy Vary – Praha jako očistec

Nebo důvodem, proč nakonec jezdí Praha–Vary přes Plzeň. Delší, na čas přibližně stejné (půlka po D5 a kolem Plzně již slušný obchvat) a o kus dražší, ale hlavně bez nervů. Které jsou naopak díky „Pepíkům“ na R6 přítomny velmi často. Ano, „Pepíka“ za volantem, který by za ním zřejmě neměl sedět, potkáte kdekoli, ale pokud to je v úseku, kde vás de facto každou minutu ohrožuje svým naprosto nepředvídatelným chováním, tak to jednoho zamrzí. A to i když je ve znamení Býka.

Což se přesně přihodilo mně. Původně jsem ho vůbec neregistroval, byl jsem pohroužený do svých myšlenek a jel jsem sice svižně, nicméně defenzivně a podle předpisů, tak, jak jezdím téměř vždy. Ostatně ten úsek jedu „po milionté“. Až tuším třetí nepatrné „bliknutí“ brzdovek auta přede mnou (jedničková Octavia, nic extra) a v jednom případě donucení korekce rychlosti i v mém případě mne donutily zbystřit. A konečně se podívat, jestli řidič přede mnou nemá třeba klobouk.

„Kloboučníky“ člověk tak nějak chápe a leccos jim odpustí

Pak bych chápal leccos. Zkrátka jednou za měsíc za volantem, pochopím to. Klobouk se nekonal. Ale to možná jen proto, že bylo opravdu horko. Co se však konalo, byl naprosto nepředvídatelný styl, který se navíc dá velmi složitě popsat, tedy alespoň do několika vět. Nicméně pokusím se: brzdění v zatáčkách, ale nikoli před apexem, ale za ním, zcela nesmyslně. Nečekané uhýbání na obě strany vozovky. Při protijedoucím autě velmi vpravo, při nájezdu do zatáčky velmi vlevo.

iZdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz

A jindy na střídačku, ale nešlo v tom najít „systém“. Pravda, on tam také asi žádný nebyl. A především: takřka konstantních „bezpečných“ 60 km/h. Jenže i v obci, kde jsem já měl automaticky spíše čtyřicítku než padesátku. A za obcí, kde byla dlouhá rovina, se opakoval stejný scénář. Při jednom pokusu o předjetí mně „milá“ Octavia tak nečekaně zabrzdila a udělala u toho úhybný manévr vlevo, že mi došlo, že už by to také podruhé nemuselo vyjít. A začaly ze mne padat poměrně nepublikovatelné výrazy.

Zřejmě ani nevěděl, že za ním někdo jede. Díval se jen před sebe

Co je na tom ale asi nejzajímavější (a současně nejsmutnější), je ten fakt, že dotyčný mne zřejmě vůbec neregistroval. On to asi nedělal v úmyslu mne „vybrzdit“. On jen zkrátka byl tak zcela mimo alespoň elementární techniku ovládání auta za jízdy, až tím byl nebezpečný nejen sobě, ale především všem okolo. A ani si nemyslím, že by byl pod vlivem čehokoli omamného. Zkrátka jen v jeho případě naprosto příroda nevystihla to, čím se bude daný jedinec jednou zabývat. Protože řízení auta to opravdu být nemělo.

Zkrátím to. Na dlouhém, rovném úseku jsem si (se zatajeným dechem a nasazením veškeré predikce, kterou mám) počkal, až bude mít zase „pravostrannou chvíli“, a s výrazně předčasně levým blinkrem jsem sešlápnul pedál plynu až na podlahu. A jen se modlil, aby neudělal to, co před chvílí. A před tím desetkrát. Vyšlo to. Po asi dvaceti minutách nervů. A posléze vzteku. Vzkaz? Je celkem jasný: řízení auta není ústavou zaručené právo. A ti, co to opravdu neumí, by to raději neměli zkoušet. V zájmu svém i všech okolo. Ostatně, jak to vidíte vy?