Únor 2002, jihoitalský okruh Nardò: Volkswagen s šestilitrovým dvanáctiválcem za zády řidiče ujel za 24 hodin 7 740 kilometrů průměrnou rychlostí 322,891 km/h.
Číslo samo o sobě zní jako z jiné planety. Jenže právě o to šlo, aby znělo nemožně a přitom neslo logo značky, kterou svět znal hlavně díky Brouku a Golfu. Za celým projektem stál Ferdinand Piëch, muž, který z Volkswagenu chtěl udělat technologického hegemona. Nástrojem se stal středomotorový prototyp W12 Nardò, auto, které nikdy nešlo do výroby, a přesto změnilo trajektorii celého koncernu.
Tři studie za čtyři roky
Příběh začíná v roce 1997 na tokijském autosalonu. Piëch tehdy zadal studiu Italdesign úkol, který zněl jednoznačně: postavit funkční supersport, ne výstavní maketu. Fabrizio Giugiaro navrhl nízké kupé s pohonem všech kol a 5,6litrovým motorem W12 o výkonu 309 kW (420 koní). Vůz dostal jméno W12 Syncro a na přelomu tisíciletí vypadal jako provokace, Volkswagen a supersport v jedné větě?
O rok později přijela do Ženevy otevřená varianta W12 Roadster, tentokrát se zadním pohonem a stejným motorem. A pak přišel zlom. Na tokijském autosalonu 2001 Volkswagen odhalil finální evoluci: W12 Nardò. Motor narostl na šest litrů, výkon vyskočil na 441 kW (600 koní) při 621 Nm točivého momentu, hmotnost zůstala kolem 1 200 kilogramů. Papírová maximální rychlost činila 357 km/h, sprint na stovku měl trvat přibližně 3,5 sekundy. Tohle už nebyl koncept. Tohle bylo auto připravené na rekord.
24 hodin, které měly přepsat identitu značky
Okruh Nardò v Apulii, dvanáctikilometrový kruhový ovál bez zatáček v klasickém slova smyslu, slouží automobilkám k vysokorychlostním testům od šedesátých let. Volkswagen sem přijel poprvé 13. října 2001 na první rekordní pokus, ale hlavní útok přišel až 23. února 2002.
Pravidla byla přísná. Šlo o rekordní pokus uznaný FIA, ne o závod. Hodiny tikaly nepřetržitě, každá zastávka na palivo, pneumatiky i střídání jezdců se počítala do celkového času. Tým zastavoval zhruba každých 80 minut. A přesto: po 24 hodinách ukazoval počítadlo 7 740,576 km při průměrné rychlosti 322,891 km/h.
Aby bylo jasné, co to znamená: auto včetně všech provozních pauz urazilo vzdálenost z Prahy do Tokia. Za jeden den. Průměrem, který by na české dálnici znamenal okamžitý zákaz řízení.
Motor, který nezůstal v garáži
Piëchova strategie nikdy nestála na tom, že by VW začal prodávat supersporty. W12 Nardò byl technologický manifest, důkaz, že kompaktní dvanáctiválec v konfiguraci W (v podstatě dvě úzké šestiválcové jednotky VR6 na společné klikové hřídeli) dokáže fungovat na absolutní hranici výkonu i spolehlivosti.
A právě spolehlivost byla klíčová. Když motor přežije 24 hodin v plném zatížení na italském oválu, může pohánět luxusní sedan. A přesně to se stalo:
- Volkswagen Phaeton – dostal šestilitrový W12 hned při uvedení na trh jako odpověď na otázku, zda Volkswagen umí konkurovat Mercedesu třídy S.
- Volkswagen Touareg – první generace nabídla W12 jako vrcholnou motorizaci velkého SUV.
- Bentley Continental GT – přeplňovaná verze téhož W12 se stala srdcem novodobého Bentleye a definovala značku na dvě dekády.
Jen u Bentleye vzniklo přes 100 000 motorů W12, než výroba v roce 2024 skončila. Slepá větev to rozhodně nebyla.
Proč svět zapomněl, a proč si vzpomněl
Samotný W12 Nardò do sériové výroby nikdy nešel. Veřejně dostupné zdroje neuvádějí jediný oficiální důvod, proč Volkswagen projekt zastavil; jisté je, že technologie se přelila do modelů, které dávaly obchodně větší smysl. A pak přišel Bugatti Veyron, sériový hypercar z téže Piëchovy éry, s motorem W16 a cílem překonat 400 km/h, a ve veřejné paměti zastínil všechno, co mu předcházelo.
O to překvapivější byl květen 2026. Na Concorso d’Eleganza Villa d’Este, nejprestižnější přehlídce historických automobilů na světě, se W12 Nardò objevil poprvé od svých rekordních jízd. Přihlásil ho Gregor Piëch, syn Ferdinanda Piëcha, jako soukromý majitel. A vůz vyhrál svou třídu. Podle reportáže Classic Driver šlo o první Volkswagen na této akci od roku 1929.
Skoro čtvrtstoletí po rekordní jízdě tak W12 Nardò konečně dostal uznání, které si zasloužil, ne jako nedokončený sen o supersportu, ale jako stroj, který celému koncernu otevřel cestu nahoru.
