Když se řekne čerpací stanice, většina z nás si představí typickou zastávku na cestě, která zahrnuje rychlé natankování, možná kávu, někdy i párek v rohlíku. A pak zase zpátky na silnici. Mimochodem ohledně párků v rohlíku – v redakci AutoŽivě jsme realizovali průzkum trhu se zaměřením na nabídku a kvalitu párků v rohlíku na jednotlivých značkách čerpacích stanic. A než přijdeme s výsledky, zajímalo by nás, co si o tomto myslíte.

Čerpací stanice v ČR mají různě kvalitní palivo, proč to ale je?

Budu moc rád za vaše komentáře pod článkem s tím, zda kupujete na čerpacích stanicích „jejich“ párky v rohlíku a pokud ano, tak u které značky je podle vás nejlepší. A jakou preferujete kombinaci párku a omáčky. Nicméně zpět k palivu. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, kdo vlastně za tou záplavou stojanů, log a cenovek stojí? Kdo tahá za nitky v zákulisí českého trhu s pohonnými hmotami? A hlavně jaký je rozdíl, pokud tedy je, mezi palivem velkých značek a malých soukromých čerpacích stanic? Podíváme se na to, ale až za pár chvil.

iZdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz

V redakci AutoŽivě jsme totiž při průzkumu trhu narazili na zajímavou analýzu z německého prostředí. A protože do Německa velmi často jezdíme, stejně jako mnoho našich čtenářů, tady jsou základní data. Nejprve tedy krátká exkurze na čerpací stanice našich západních sousedů. Jak je to tam s kvalitou paliva? Norma je norma, (nejenom) v Německu musí palivo splňovat určité zákonné požadavky. Všichni poskytovatelé, nezáleží na tom, zda jde o velké značky nebo malé prodejce, musí tuto normu dodržovat.

Auto na vodku? To není vtip. Palivová krize donutila inženýry vymyslet něco lepšího, než jsou baterie a vodík

Primárním vodítkem je norma DIN EN 228, vlastně jde o směrodatnou normu pro benzín v celé Evropě. Tedy i u nás, jinak řečeno, co platí v Německu, platí i u nás a naopak. V Německu jsou stovky a stovky čerpacích stanic, ale vlastně jen pět rafinerií, které dodávají. Ruhr Oil Gelsenkirchen, PCK Schwedt, MiRO Karlsruhe, TotalEnergies Leuna a OMV Burghausen. A od těch berou velcí hráči typu Aral, Shell, BP, Total Energies, Aral, Esso i OMV, plus všichni ostatní malí prodejci. Není to nijak složité. Jak je to tedy u nás?

Stovky čerpacích stanic berou z jedné identické rafinerie

Lakonicky bych řekl, že je téměř jedno, na které čerpací stanici natankujete. Začnu však tím, co je v Česku nejvíc vidět. Řeč je o velkých značkách, které zná každý řidič. Benzina, dnes už Orlen, je jasným králem českých silnic. Polský gigant PKN Orlen, který se v posledních letech rozhodl, že český trh je pro něj něco jako druhý domov. Když jedete po dálnici a vidíte červenobílé logo, můžete si být téměř jisti, že tankujete u firmy, která má pod palcem nejen Česko, ale i velkou část střední Evropy. Podle mých informací má Orlen Benzina v Česku podíl kolem 23 %, což je číslo, které by leckterý konkurent záviděl.

iZdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz

Hned za Orlenem se drží MOL, maďarský hráč, který v Česku provozuje několik stovek stanic. MOL v posledních letech skupoval, co se dalo, Agip, Lukoil, Pap Oil – a dneska je z něj druhý největší provozovatel čerpacích stanic u nás. S podílem, který drží ČEZ. Ten tak zabránil vstupu rakouského OMV. Shell je další značka, která má v Česku značný počet čerpacích stanic. Je to britsko-nizozemský kolos, v Česku se drží spíš v roli prémiového dodavatele. Zejména díky vyšším cenám.

Za rozdíl v kvalitě paliva mohou samotné pumpy, ne rafinerie

Ale i tím, že když chcete natankovat V-Power a cítit se jako závodník, jedete k Shellu. Shell samozřejmě není jediný, kdo sází na prémiové palivo. OMV, rakouská firma, má v Česku přes dvě stovky stanic a jejich MaxxMotion je pro mnohé řidiče synonymem pro „to nejlepší, co můžete do nádrže nalít“. V Česku je podle některých statistik celkově přes 4 000 čerpacích stanic a zhruba polovina z nich nepatří žádné velké značce. Jsou v rukou menších firem, družstev, nebo dokonce jednotlivců.

iZdroj fotografie: Filip Rakovan pro AutoŽivě

Ano, čtete správně. Vedle velkých hráčů existuje celá řada nezávislých pumpařů, kteří si jdou vlastní cestou. Někdy tak narazíte na čerpací stanici, která vypadá jako z devadesátek, ale ceny má o několik korun nižší než konkurence. Neřeším ceny, nebudu tedy mluvit o síti TankONO, která drží obecně nejnižší ceny a už jsem v minulosti psal jak a proč. Zpět k tomu, odkud se bere palivo. Velké značky mají své rafinerie, své dodavatele. Ti menší v ČR berou s největší pravděpodobností od Čepra. To je zjevně největším a nejdůležitějším hráčem v tomto segmentu.

Téměř polovinu ceny litru PHM tvoří spotřební daň a DPH

Státní společnost, která provozuje síť čerpacích stanic EuroOil. Čepro není jen pumpař, ale především velkoobchodní distributor, který zásobuje pohonnými hmotami stovky menších čerpacích stanic po celé republice. Díky rozsáhlé síti skladů a terminálů dokážou palivo dopravit prakticky kamkoliv, a to i do těch nejzapadlejších koutů Česka. A co to znamená pro nás, běžné řidiče? I když natankujete na pumpě, která vypadá jako z filmu s Krampolem a Bartoškou, je velká šance, že palivo pochází právě od Čepro.

iZdroj fotografie: Martin Sedláček pro AutoŽivě

Ale jak už víme, Čepro není jediným, kdo se na tomto trhu pohybuje. Dalším významným dodavatelem je Unipetrol, dnes už součást polského Orlenu. Unipetrol provozuje rafinérie v Litvínově a Kralupech nad Vltavou a kromě vlastní sítě čerpacích stanic Benzina (dnes Orlen Benzina) zásobuje i řadu menších pump.

Odkud se vlastně bere palivo, které tito distributoři rozvážejí po Česku? Většina pochází z českých rafinérií, tedy z Litvínova a Kralup nad Vltavou. Část se dováží ze zahraničí, především z Německa, Rakouska nebo Polska. Proč je tedy kvalita paliva na různých pumpách různá? Zdroje jsou většinou stejné, záleží ale na skladování a na technologii prodeje. Tam se může stát, že se z kvalitního paliva stane méně kvalitní.