Nenápadné gesto na přechodu, které řidiči milují. Chodci, co ho nedělají, selhávají v základní slušnosti

Jezdím často autem. Stejně tak ale jsem chodec, a jako chodec si vždy řádně rozmyslím, než vstoupím na přechod. Vlastně to nikdy nedělám bez navázání očního kontaktu s řidičem blížícího se auta. A to ani když jde o místo se semafory a auta mají červenou. V redakci AutoŽivě dlouhodobě apelujeme na prevenci a tohle je její součástí. Jde totiž o jednu věc. Když člověk vchází na přechod, nepracuje jen s dopravní značkou a semaforem, ale i s mžikem kontaktu očí, rázným krokem, drobným gestem ruky.

Je to o komunikaci mezi chodcem a řidičem, o té neverbální

Mávání, ať už krátké, sotva znatelné nadzdvihnutí dlaně směrem k blížícímu se autu, nebo výraznější pokyn, který říká „všiml jsem si tě, jdu teď“ – je zásadní. Jde vlastně o miniaturní signální jazyk, který doplňuje předpisy o lidskou vrstvu porozumění. Je pozoruhodné, jak často tahle nenápadná komunikace rozhoduje víc než piktogram na sloupku. Řidič, který v městském ruchu filtruje desítky podnětů, si přirozeně vybírá signály s nejvyšší „srozumitelností v šumu“. Když chodec udělá krok blíž k přechodu, zvedne dlaň do úrovně prsou.

Krátce ji natočí k autu, je to pro mozek řidiče čitelnější než váhavé přešlapování o dva metry zpět. Přitom nejde o autoritářský pokyn stopky. Dobře provedené gesto je zdvořilé a potvrzující, že obě strany se vidí. Dopravní psychologové to popisují jako potvrzovací smyčku. Chodec vyšle signál, řidič ho zpracuje a odpoví zpomalením, přenosem váhy těla, pohledem, případně i zvednutím ruky zpět. Tato věc je kritická zejména v prostředí, kde se formální pravidlo („chodci na přechodu mají přednost“) setkává s reálnou variabilitou rychlostí a rozhledových poměrů.

Řetězce spustily předvánoční akce: Víme, kde za pár korun dostanete nádobí, hračky i spotřebiče

udalosti247.cz

2 h

Chodci nemají na přechodech absolutní přednost, to je mýtus

Ještě než se dostaneme k pocitům, stojí za to připomenout, že dynamika zastavení auta vypadá jednoduše, ale v praxi je to složenina času, brzdné dráhy a adheze. Při 30 km/h je brzdná dráha na suchu krátká, řádově jednotky až nízké desítky metrů, ale připočítejte reakční dobu 1,0–1,5 sekundy a najednou se dostáváme do vzdáleností, které v úzkých ulicích znamenají na délku dvě zaparkovaná auta. Nebo celý přechod pro chodce. V dešti, na dlažbě nebo listí se rozdíly násobí. Proto je psychologicky tak důležité, aby řidič dostal od chodce jasné a včasné vodítko, že vstoupí.

Mávání není povinnost a nesmí suplovat předpisy, ale je to něco jako bliknutí směrovkou lidské komunikace. Snižuje nejistotu a předchází „duelu vůlí“, kdy oba váhají a současně se hnou. Je dobré rozlišit tři typy gest, která se v praxi objevují. První je signalizační. Chodec zvedne ruku krátce a zřetelně, jakmile má v úmyslu vkročit. Tohle je nejpřínosnější, protože dává řidiči čas. Nejde o zastavení provozu, spíš o potvrzení, které mozek bleskově zařadí – „vidím tě, čekej mě“. Druhý typ je děkovné gesto, to přichází poté, co auto zpomalí nebo zastaví.

Je lepší přijmout gesto rukou než pak řešit zbytečnou nehodu

Krátké mávnutí nebo jemné pokývnutí. Tenhle detail funguje jako pozitivní zpětná vazba, která v dlouhodobém horizontu zvyšuje míru ochoty řidičů chovat se ohleduplně. Ano, i tohle je psychologicky doloženo. Když se společenské chování setká s potvrzením, udržuje se. Třetí typ je problematický: „povelové“ máchání rukou s očekáváním okamžité priority bez ohledu na situaci.

Tady se vytrácí jemnost a roste riziko, že vznikne konflikt. Zejména pokud chodec vstoupí náhle zpoza překážky bez rozhledu, třeba zpoza dodávky u přechodu. Za redakci AutoŽivě ho nedoporučujeme. Přitom zůstává pravidlo nevstupovat do vozovky, když řidič nemůže bezpečně zastavit. Mávnutí rukou není kouzelná hůlka, je to signál.