Ferrari vyrobilo jedinou motorku na světě. Příběh šíleného inženýra, který dostal povolení přímo od rodiny

Továrna v Maranellu nikdy nespustila motocyklovou linku. Žádný sériový model, žádná divize, žádný prototyp z firemních dílen. A přesto existuje červený dvoukolový stroj označený jako Ferrari 900, s erbem na nádrži a s papírem, který mu dává právo tam být. Postavil ho Brit jménem David Kay, specialista na restaurování klasických MV Agusta, člověk, který se jednoho dne rozhodl napsat přímo synovi Enza Ferrariho a požádat o něco, co značka nikdy předtím ani potom nikomu nepovolila.

Dopis, který změnil všechno

Na konci osmdesátých let Kay koncipoval projekt, který měl být poctou Enzovi Ferrari, muži, jenž sám kdysi závodil na motocyklu Scott. Nebyl zaměstnancem Ferrari, nebyl obchodním partnerem. Byl outsider s dílnou plnou italských motorek a s dopisem v ruce.

Odpověď přišla 23. května 1990. Piero Ferrari, syn zakladatele a dnes místopředseda celé společnosti, v ní písemně schválil použití insignie Ferrari na motocyklu. Ne na sérii. Ne na obchodní projekt. Na jeden jediný stroj, poctu jediného kusu. Sekundární zdroje citují formulaci, v níž Piero Kayovi výslovně povoluje umístit znak skákajícího koně na motorku. Žádný další takový dopis se ve veřejně dostupných archivech nedohledal.

Vozy Škoda, které se nikdy neprodávaly. Jejich znalost odliší skutečné nadšence od těch, co znají jen aktuální ceník

AutoŽivě.cz

3 h

Proč řekl ano? Přímé vyjádření Piera Ferrariho k motivaci neexistuje. Dá se ale dedukovat: pietní rámec projektu, úcta k odkazu Enza a Kayova odborná reputace v okruhu MV Agusta, to dohromady zřejmě stačilo na to, aby jedna z nejpřísněji střežených značek světa udělala jednorázovou výjimku.

Pět let, tři tisíce hodin, nula kompromisů

Od dopisu k hotovému stroji uběhlo pět let. Kay dokončil Ferrari 900 v roce 1995 a prakticky každý díl vznikl od nuly. Motor? Vlastní vzduchem chlazený řadový čtyřválec DOHC, osm ventilů, 900 kubických centimetrů, magnéziové a slitinové kartery. Pětistupňová převodovka. Rám z chrommolybdenové oceli. Přední vidlice Forcelle Italia typu USD, brzdy Brembo, sedmnáctipalcová kola Astralite, tlumiče WPS.

Celohliníkovou karoserii ručně vytepal Terry Hall. Výsledek vypadal jako představa o tom, jak by Ferrari navrhlo GT endurance stroj na dvou kolech, plně kapotovaný, červený, s dvojicí reverzních megafonových výfuků a digitálním přístrojovým panelem. Podle aukční dokumentace Bonhams motor dodával 105 koní, stroj vážil 172 kilogramů a maximální rychlost činila 265 km/h.

Klíčové parametry Ferrari 900:

• Motor: 900cc řadový čtyřválec DOHC, vzduchové chlazení
• Výkon: 105 bhp (dle aukčního podkladu Bonhams)
• Hmotnost: 172 kg
• Maximální rychlost: 265 km/h
• Karoserie: celohliníková, ručně tepaná
• Stavba: přes 3 000 hodin práce, dokončeno 1995

Nic z toho nesdílí jedinou součástku s žádným automobilem Ferrari. Spojení se značkou je čistě symbolické, a právě proto je ten dopis tak zásadní. Bez něj by šlo o další extravagantní custom. S ním jde o unikát s proveniencí, kterou nelze zopakovat.

Motorka, která předběhla i MV Agusta

Zajímavý je i kontext doby. Kay byl specialista na MV Agusta, jenže v první polovině devadesátých let slavná italská značka teprve procházela znovuzrozením, po útlumu od roku 1977 se moderní éra MV Agusta rozjížděla pomalu a ikonický model F4 přišel až v roce 1997. Ferrari 900 tedy nevzniklo jako derivát nějakého existujícího italského superbiku. Časově ho předběhlo. Kay neměl k dispozici hotový designový jazyk moderní MV, ze kterého by čerpal. Stavěl na čistém listu.

Kde je dnes a kolik stojí

Většinu svého života strávila Ferrari 900 paradoxně v Kayově obývacím pokoji, spíš jako sochařský artefakt než provozovaný motocykl. Na veřejnosti se objevila na Coventry Classic Bike Show a v roce 2008 ji Bonhams nabídl na aukci ve švýcarském Gstaadu s odhadem 325–375 tisíc švýcarských franků. Stroj se neprodal, rezervní cena 180 tisíc liber zůstala nepřekonaná.

V roce 2012 se Ferrari 900 prodala za 85 500 liber. Později se objevila na eBay s cenovkou 250 tisíc liber. Identita současného majitele není veřejně známá a aktuální umístění stroje se ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat. Jde o extrémně nelikvidní sběratelský objekt, kde cenu netvoří tržní tabulka, ale provenience, a především ten jeden list papíru z května 1990.

Žádná automobilka to tak neudělala

Když se podíváme na ostatní automobilové značky, které se přiblížily dvěma kolům, vzorec je vždy jiný. Lamborghini spolupracuje s Ducati na limitovaných edicích jako Streetfighter V4 Lamborghini, jenže to jsou pořád motocykly Ducati, jen s lamborghiniovským lakem a logem. Porsche oficiálně prodává elektrokola, ne silniční motorky. Nejbližší paralela je Aston Martin a Brough Superior s modelem AMB 001, ale i tam jde o formální partnerství dvou firem, ne o soukromý dopis od člena zakladatelské rodiny adresovaný jednomu muži s dílnou.

Ferrari 900 stojí mimo všechny tyto kategorie. Není to spolupráce, není to licenční produkt, není to marketingový tah. Je to výsledek toho, že jeden posedlý inženýr napsal správný dopis správnému člověku ve správnou chvíli a dostal odpověď, která se od té doby neopakovala.

Někde v soukromé sbírce dnes stojí 172 kilogramů hliníku, oceli a magnézia, které dohromady tvoří jedinou motorku, jež kdy směla nést znak skákajícího koně. Ne proto, že by ji Ferrari vyrobilo. Ale proto, že Ferrari řeklo ano.

Galerie