Amphicar, obojživelné auto, co mohlo do vody i na souš existovalo již v roce 1961

K vývoji a následné výrobě vedl dobrý úmysl, a sice odlehčit zacpaným silnicím ve velkých městech. V případě, že by se tvořila kolona na mostech, vjeli by jednoduše řidiči do vody, a na druhý břeh přepluli. Obojživelník byl jednoduše auto i loď v jednom bez nutnosti jakékoliv transformace – auto bylo v jednom tvaru uzpůsobeno jízdě na souši i plavbě ve vodě. Zní to skvěle, že ano? No problémy tu přeci jenom byly, a i když můžeme Amphicar dodnes vidět, už dávno se nevyrábí.

Design musel odpovídat dvojímu využití

Strůjci zkombinovali loď a běžné auto do jednoho, aby dostali ideální design obojživelníka. Klíčové bylo snížit jeho hmotnost, aby nemělo příliš velký ponor ani při plném obsazení vozidla. Oproti jiným autům mělo výrazně vyšší podvozek – pod sedadly byla totiž vytvořena vzduchová komora, která autu bránila ve větším ponoření. Základ karoserie tvořilo auto, ale došlo ke zkosení předního nárazníku, aby lépe rozrážel vodu a klouzal se po ní.

Doporučujeme: Mohs Ostentatienne Opera: Luxusní monstrum se zadním vstupem

Amphicar měl jednotný hnací pohon

O pohon se staral britský motor Triumph Herald 1200 s objemem 1.2l a výkonem 43kW, který byl uložený v zadní části vozu. To jej umožnilo uzpůsobit jízdě po silnici (točení kol) i plavbě ve vodě – k tomu sloužily dvě vrtule (nebo malé lodní šrouby, chcete-li) pod zadním nárazníkem. Zajímavé je, že vozidlo nemělo kormidlo, a směr se tak určoval natočením předních kol – i proto byl podvozek přizvedlý, aby měla nekrytá kola větší plochu záběru (kdyby byla skryta plechu, zatáčet by moc nešlo).

Právě motor byl pro Amphicar největší kámen úrazu, a jeden z magazínu o něm napsal „je to nejrychlejší loď na silnici, a stejně tak nejrychlejší auto na vodě“, což hovoří za vše. Motor měl mj. čtyřstupňovou převodovku, jejíž první rychlostní stupeň zůstával během plavby zařazený, aby mohl Amphicar plynule vyjet z vody. Mezi lidmi byla auto-loď zprvu vnímána velmi pozitivně, ovšem právě jeho slabý výkon kupce odrazoval.

Motor měl nicméně vhodnou hmotnost, velikost a spolehlivost, což z něj dělalo nejlepšího kandidáta k pohánění vozidla. Auto mohlo dosáhnout maximální rychlosti 110km/h, zatímco ve vodě plulo 7 uzlů za hodinu (asi 13ti kilometrová rychlost). Amphicar se nicméně brzo dočkal zlepšení v podobě 1,3litrového motoru s výkonem slušných 75kW, což zlepšilo dravost, maximální rychlost i akceleraci. Ani to ale k jeho záchraně nestačilo, a tak skončily jenom některé kousky ve sbírkách sběratelů.

Mohlo by vás zajímat: Slyšeli jste o autě 1932 Dynapshere? Vypadalo jako obří pneumatika

O historii výrobce Amphibious

Tvůrcem představovaného vozidla byla německá společnost Amphibious, která patřila do skupiny Qundt Group. Pravděpodobně ji moc lidí znát nebude, protože existovala jenom několik let, během nichž zrovna díru do světa neudělala. Za celou dobu své existence vyrobila pouhých 3 878 kusů Amphicar, které se snažila od roku 1961 prosazovat na americkém trhu. Auto si ale postupem času žádalo mnoho změn, které nebylo schopno (zejména kvůli slabému motoru) ustát, což vedlo k absolutnímu nezájmu veřejnosti, a tak byla jejich výroba v roce 1965 ukončena.

Přímého nástupce už se nedočkal, ačkoliv firma Volkswagen vytvořila obojživelný vůz KdF 82 pro armádu, který byl Amphicaru nejblíže.