Nejjednodušší typ křižovatky, jaký může být, nepočítám-li trojramenné křížení. Dvě komunikace položené přes sebe, nic víc. Žádná dopravní značka, žádný semafor, žádný policista. Přesto je to problém. Křižovatka bez dopravních značek je pro mnohé řidiče něco jako malý test nervů. A zkouška pozornosti, která dokáže během pár vteřin odhalit, kdo má v hlavě skutečně jasno v pravidlech silničního provozu a kdo se spoléhá spíš na štěstí nebo na to, že „to nějak dopadne“. Přitom právě taková situace není v českých městech ani na venkově nijak výjimečná.

Bez značek to nejde? Chyba lávky, musí to jít, podle zákona

Stačí zajet do menší obce, projet starší čtvrť nebo se ocitnout na okraji města, kde se silnice kříží bez jakéhokoliv značení. Najednou zmizí všechny ty známé tabule, šipky, stopky a přednosti v jízdě a člověk je odkázán jen na vlastní znalosti zákona. V redakci AutoŽivě jsme tuto situace řešili už několikrát a stále to není jasné. Ozvalo se nám do redakce AutoŽivě zase poměrně dost čtenářů, abychom problematiku probrali.

iZdroj fotografie: Policie ČR

Jak se ukazuje, čtyři lidi z pěti netuší nebo si nejsou jistí. Když se zamyslím nad tím, jak by se měl řidič v takové křižovatce zachovat, je odpověď vlastně jednoduchá. I když v praxi to tak často nevypadá. Základní pravidlo je jasné, pokud není křižovatka označena žádnou dopravní značkou upravující přednost, platí zde takzvaná „pravá ruka“. To znamená, že přednost má vždy ten, kdo přijíždí zprava. Je to jednoduché, logické a v podstatě univerzální pravidlo, které platí nejen v Česku, ale i v řadě dalších evropských zemí.

Agresor v luxusním SUV nabral na kapotu muže, který chránil svou rodinu. Video je důkaz, vše řeší policie

Jenže realita na silnici bývá často mnohem složitější. Stačí, aby do křižovatky přijelo víc aut najednou, někdo zpomalil, někdo naopak přidal, a rázem je z toho chaos, ve kterém se těžko hledá pořádek. Z vlastní zkušenosti vím, že právě v takových situacích se ukazuje, jak moc jsou řidiči ochotní riskovat, jak moc věří svým reflexům a jak moc spoléhají na to, že ostatní budou dávat pozor. Není výjimkou, že někdo vjede do křižovatky bez rozhlédnutí, protože „je z hlavní“, i když žádná hlavní silnice v tu chvíli neexistuje. Nebo naopak někdo zbytečně zastaví, i když má přednost, a tím zmate ostatní.

Vjet do křižovatky jeden řidič musí, ale který to nakonec bude?

Právě tahle nejistota je často příčinou drobných nehod, ťukanců a zbytečných konfliktů, kterým by se daly snadno předejít, kdyby všichni znali a respektovali základní pravidlo pravé ruky. Zajímavé je, že podle statistik Policie ČR se na křižovatkách bez dopravního značení stává ročně několik stovek nehod, nejčastější příčinou je právě nedání přednosti zprava. Zákon o silničním provozu č. 361/2000 Sb., § 22 Jízda křižovatkou, odstavec 1) říká, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům (…) přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci.

Zajímavější je, co následuje v odstavci 2), kde se píše, že nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení odstavce 1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům (…) přijíždějícím zprava. Je to jasné, platí přednost zprava. Jak tedy ale řešit to, když se na křižovatce v jeden a ten samý čas sjedou čtyři vozidla? Ano, mnoho řidičů má tendenci spěchat, přehlížet ostatní nebo si prostě „vynutit“ přednost, protože mají pocit, že jedou po důležitější silnici. Jenže v křižovatce bez značek je každý na stejné úrovni a platí jediné pravidlo, pravá ruka. Ale kdo jede jako první? Kdokoli.

Přednost zprava platí, jen je třeba si říct, kdo přednost má

Myslím to tak, že je to na řidičích. Tak či tak, není jiná alternativa. Řidiči si musí dát najevo, kdo pojede jako první. Jeden prostě vyjede, ovšem tak, aniž by došlo ke kolizi. Nesmí omezit či ohrozit ostatní. Musí si dát gestem, očním kontaktem najevo, kdo jede a kdo čeká. Dejme tomu, že první vyjede růžové auto. Řidič dá najevo, že jede, ostatní mu dávají přednost. Jakmile opustí své místo, vytvoří volno řidiči v zeleném autě.

Ten nemusí dávat nikomu přednost zprava, jede. A tak dále, pokračuje modré auto a pak žluté. Skutečně to je jediná možnost, pokud se nedomluví, tak se řidiči nikam nepohnou. Když se zamyslím nad tím, proč vlastně některé křižovatky nejsou označené žádnou značkou, je odpověď často prostá. Jde o menší komunikace, vedlejší ulice nebo místa, kde by značení bylo zbytečné nebo by jen komplikovalo situaci.

V některých případech je to dokonce záměr, protože absence značek nutí řidiče zpomalit, být pozornější a více komunikovat s ostatními účastníky provozu. V zahraničí se testují zóny, kde nejsou žádné dopravní značky, semafory ani přechody. Všichni účastníci provozu – řidiči, cyklisté i chodci – se musí „domluvit“ mezi sebou. Výsledkem je paradoxně méně nehod a plynulejší provoz, protože každý je nucen být maximálně pozorný a ohleduplný. Zavedl bych to i u nás.