Moderní automatické převodovky nabízí kromě automatu také možnost ručního řazení. Přinášíme rady, jak a kdy jej správně využívat, abyste docílili co nejlepších výsledků.
U většiny moderních automatických převodovek je funkce, o které sice všichni vědí, ale málokdo jí dokáže opravdu správně a chytře používat. Jedná se o možnost manuálního řazení, ať již měničem převodovky na středovém tunelu, nebo pádly pod volantem. Zapomeňme teď na chvíli na „sportovní využití“ a pojďme se vrátit do běžného, reálného života, kdy ráno jedete do práce, odpoledne vyzvednete partnerku a pak jedete na nákup. Běžný den? Vypadá to tak.
Automat si s většinou situací poradí sám
Moderní převodovky jsou dnes natolik sofistikované, že v zásadě odpadá nutnost jakéhokoli manuálního řazení. Proč také, když ten „automat“ to umí tak dobře. Není důvod mu do jeho práce jakkoli zasahovat. A je celkem jedno, jestli máte klasickou převodovku s hydrodynamickým měničem točivého momentu nebo dvojspojkovou verzi. Inteligence řídících jednotek se posunula do sfér, kdy dokáží většinou bezchybně predikovat, co nastane za okamžik.
Většinou. A v tom je právě onen „zakopaný pes“. Jsou situace, které ani nejlepší predikce automatu nedokáže vyhodnotit situaci pod koly vozu lépe, než zkušený řidič. A přesně pro tyto okamžiky je na automatických převodovkách tak cenná možnost ručního řazení. Jde zkrátka o to, mít možnost „převzít kontrolu“, asi podobně, jako pilot v kabině letadla při složitějším přistání převezme řízení a na palubní desce stiskne tlačítko „autopilot off“.
Tři situace, kdy je „manuál“ lepší
První z těchto situací je připojování do rychlého pruhu, například na dálnici. I při plné akceleraci některé převodovky nezrychlí tak, jako když v manuálním režimu podřadíte o jeden, případně dva stupně a sešlápnete pedál plynu na podlahu. V tu chvíli je většinou okamžité zrychlení lepší. Vy navíc dle situace přesněji odhadnete okamžik pro další rychlostní stupeň. Výhoda? Nebudete „brzdou provozu“, navíc eliminujete možnost, že se na vás někdo zezadu přiřítí vysokou rychlostí.
Další situací je zimní, ledové, případně blátivé „cosi“ pod koly vašeho vozu, kdy úplně poslední, co potřebujete, je to, aby převodovka zařadila vyšší stupeň a poslala vás vyšší rychlostí vpřed. Tady je ruční řazení vysloveně nutností, případně volba speciálního zimního/blátivého režimu u převodovek, které jí nabízejí. V okamžiku, kdy víte, že převodovka neudělá nic, co přesně nechcete, se dá z klouzavého nebezpečí dostat podstatně snáze, než po nečekaném „nakopnutí“ vpřed.
A do třetice je podobně vhodnou manuální volbou táhnutí přívěsu, resp. rozjezdy s ním. Někdy je lepší pro dosažení potřebné rychlosti udržet motor v pásmu optimálního točivého momentu o něco déle, než by automat vyhodnotil za své. Souprava vážící o stovky kilogramů více, než na co je automatická převodovka „počítána“ má na hnací řetězec zcela jiné nároky, než jaké jsou u prázdného vozu. Motor pracující konstantně tam, kde odvádí nejlepší práci (bez nutnosti se znovu a znovu sbírat z volnoběžných otáček) se vám odmění dlouhou životností a spolehlivostí.