Každé přítlačné křídlo, difuzor i spojler mají jednu nevýhodu, tím že vytvářejí přítlak se podepisují na odporu vzduchu, který je přeci jen v rychlostech daleko pod i nad hranicí 250 km/h, přece jen znát. Tím pádem se snižuje maximální rychlost a zvyšuje spotřeba, což nikdo z nás nemá rád. Ariel teď přišel s takovým ‚zakázaným‘ konceptem, který je založen na přísavném efektu podvozku. Tohle řešení je zakázané ve většině motoristických disciplínách.

Aby tohle řešení mohlo fungovat perfektně, tak je podvozek obdařen gumovou sukýnkou, která ‚utěsní‘ prostor pod vozem od jeho okolí. O samotný efekt nasávání vzduchu z prostoru pod vozem se pak starají dva vysokorychlostní větráky. Díky téhle kombinaci se vozítko doslova přicucne k zemi. Další super vychytávkou je to, že systém dokáže reagovat na aktuální situace. Například když je vozidlo v zatáčce, tak větráky běží na plný výkon, aby se co nejvíce využil potenciál přítlačného efektu. Ale hned, jak zatáčku opustíte a před vámi je dlouhá rovinka, tak se větráky vypnou, aby neubírali výkon motoru a zároveň tak celé vozítko nezpomalovaly. Stejně tak větráky fungují, i když auto stojí, aby se při rozjezdu dosáhlo lepší přilnavosti a také podpoří stabilitu vozítka při brždění.

Rozdíl odporu vzduchu mezi obdobným autem s klasickými prvky pro tvorbu přítlaku a Arielem je pak asi 15% což se výrazně promítne do již zmíněné spotřeby a jízdních vlastností. Takže když je to všechno tak pěkné, jak je možné, že ve Formuli a ve všech dalších soutěžích vidíme stále vozy s křídly? Dá se říci, že je to ze strachu. Není to poprvé v historii, kdy někdo přišel s tímto nápadem. V roce 1970 přišel s touto myšlenkou jako první Chaparral 2J Sucker Car pro speciál Can-Am. Avšak vůz čelil řadě technických problémů a nedosáhl tak významných úspěchů. I přesto se na něj, ale ozývaly stížnosti z řad ostatních týmu a reakcí na tyto výtky byl zákaz této techniky na konci sezony.

Dalším z řady průkopníků těchto rychlých vysvačů byl Brabham BT46B FanCar. Ten v roce 1978 obešel pravidla o zákazu pohyblivých aerodynamických prvků tím, že ho jeho tvůrce Gordon Murray obhajoval, jako chlazení motoru. S tímto vozítkem pak Nikki Lauda vyhrál Švédskou Grand Prix, což byl ale první a poslední závod, kterého se stroj účastnil. Původně bylo dohodnuto, že se vůz dostane do tří závodů, ale po tomto úspěchu se technika zakázala okamžitě.

Možná vám vrtá hlavou proč všechny ty ‚zlé‘ organizace jako jsou například F1, neustále něco zakazují. Samozřejmě i ony k tomu mají dobrý důvod. Celé sací ústrojí takovýchto vozidel má totiž jeden problém a tím je spousta dílů navíc, které by se mohli utrhnout a vletět přímo na hlavu jezdci, který je těsně za vámi. S tímto problémem se musí vypořádat i samotný Ariel. Je třeba maximálně zvýšit spolehlivost a bezpečnost celého projektu, aby opravdu nemohlo dojít k žádným zbytečným zraněním.

Ariel si sice ještě počká, ale domácí kutilové nemusí otálet a místo laminátových křídel z Globusu by si měli pořídit pár vysavačů a skrz díru v podlaze je nainstalovat tak, aby znatelně zlepšili jízdní vlastnosti svého plecháčka.