Naši sousedé postavili za 10 let 2800 km dálnic, my jen 142 km. Závratné zjištění ukazuje, kde ve skutečnosti jsme

Tristní situace ve výstavbě našich dálnic vynikne zejména tehdy, když srovnáme situaci u nás a u našich sousedů. Nečekaný políček do tváře nám v takovém případě dá i Polsko.

i Zdroj fotografie: ŘSD
                   

Vpravdě nelichotivá čísla uvedená v nadpisu tohoto článku vás možná usadí zpět do židle a přimějí za a) k zamyšlení, nebo za b) k lehké depresi, případně za c) k obojímu najednou. Jak se jim to „povedlo“ u mne, když jsem se na ty údaje díval a došlo mi, jak moc našemu státu ujíždí pomyslný vlak ekonomické prosperity. A jak se budeme víc a víc dívat na jeho koncová světla, pokud s tím něco rychle neuděláme. Neboť dálnice a s nimi související komfort pro motoristy a dopravní obslužnost pro firmy jsou jen začátek. Pojďme se na to podívat společně.

Smyslem není stavět pranýř, ale najít cestu, jak stavět dálnice

Úvodem je nutné předeslat, že nechci být a priori kritikem ŘSD a tempa, kterým se mu daří (nebo spíše nedaří) dálnice stavět. Je snadné najít jednoho obětního beránka, ukázat na něj prstem a v několika odstavcích na něm nenechat jedinou nit suchou. To ale nemá být smyslem tohoto článku. Smyslem by mělo být spíše zamyšlení nad situací, ve které se momentálně Česká republika nachází. Protože dálnice a jejich síť/kvalita/rychlost výstavby jsou poměrně přesným „lakmusovým papírkem“ celé ekonomiky.

Indové postavili 75 km dálnice za 120 hodin a jsou v Guinessově knize rekordů. ŘSD ČR by jim mělo zavolat

A že z tohoto měření nevycházíme nijak dobře, je myslím vcelku zřejmé. Co se vlastně stalo, s technologickým a průmyslovým „tygrem“ střední Evropy, za nějž jsme se ještě před několika lety považovali? Přiznám se, že nevím. Jednou z motivací k napsání tohoto článku však byla slova předsedy Hospodářské komory ČR Zdeňka Zajíčka, která zazněla na první schůzi vládního výboru pro strategické investice, konané před několika dny. Ta slova se nečtou příliš dobře. Jakkoli všichni víme, že jsou motivována snahou se z celé situace především dostat:

„Nedělejme si velké iluze, jsme ve velkém průšvihu, vlak nám ujíždí. Hrozí, že zůstaneme skanzenem. Nesmíme si zastírat současný stav věcí, byť může být taková pravda bolestná a nepříjemná.“

Začínáme kolosálně zaostávat i jinde, nejen v dálnicích

Celá diskuse se pak točila pochopitelně nejen kolem dálnic, ale třeba i kolem ložiska lithia v Krušných horách, které by nám – při správném uchopení příležitosti – zřejmě zajistilo postavení giganta ve výrobě baterií. Jakkoli hned druhým dechem dodávám, že Li-Ion technologie může být v brzké době překonána, Toyota avizuje svoji revoluční baterii už na rok 2026 a izraelská firma jen o dva roky později. A obě budou nabízet výrazně větší kapacitu při nesrovnatelně kratší době nabíjení, než nabízí právě Li-Ion technologie.

Toyota zničí Teslu a změní trh: Vymyslela revoluční baterii. Dojezd 1 200 km, nabito za 10 minut

Probírané byly i další oblasti, mj. výstavby dalších jaderných reaktorů. Malinko mrazivá informace byla i ta, že Poláci nám začínají přetahovat jaderné inženýry (kterých máme zatím dostatek) s ohledem na to, že do 10 let chtějí postavit několik reaktorů. Řeči peněz rozumí všichni, chápu. Ti Poláci, kterým jsme se donedávna smáli, jací to jsou „pšonkové“??? A rolníci a zemědělci? Aby nás smích nepřešel. My Češi se ostatně často posmíváme jiným v domnění, jací jsme sami „kabrňáci“. Nic ale nemůže být momentálně vzdálenější od pravdy.

Nejsme schopni rychle začít a rychle něco dokončit

Zpět ale k dálnicím. I s ohledem na to, že Polsko je pochopitelně větší země, než Česká republika (zhruba čtyřikrát – 322 575 km² vs. 78 867 km²) je jejich 2 800 km nových dálnic za 10 let šokujících. V dobrém slova smyslu. Jak je vůbec možné, že u nich to jde, a u nás ne? Pokud se opět podíváme do materiálu Hospodářské komory, dá se z nich vyčíst jako jedna z hlavních příčin tristní byrokracie a „pomalost“ tohoto státu při schvalování takto velkých staveb.

GLOSA: Zdražení dálničních známek na 9 900 Kč ročně. České dálnice to potřebují, už se nedá čekat

Jinými slov, než jednu slavnostně schválíme a začneme stavět, potřebovali bychom mít hotové dvě další. A takhle se neustále točíme v začarovaném kruhu nestíhání a odkládání, v neustálém koloběhu zpožděných dokončení a oprav nekvalitně provedené práce. Čísla nelžou, a ta uvedená v nadpisu v celé nahotě ukazují, jak na tom ve skutečnosti jsme. A s dálnicemi úzce souvisí vše ostatní, investice, budování infrastruktury. Pokud tam není jak dojet rychle a komfortně, nezajímá nás to. Poláci to dobře vědí.

Máme nějakou šanci to celé změnit?

Co dodat. Možná slovy jednoho mého oblíbeného filmového hrdiny: „Pokud s tím neuděláme něco sami, a rychle, tak…“ Tak si můžeme doplnit každý sám. Staneme se opravdovým skanzenem, montovnou v srdci Evropy s technologiemi mínus deset (dvacet, třicet) let. A především žalostným spojením, nemožností rychle poslat náklad tam a zpátky – po okreskách totiž všechno neprojede. A pokud projede, riskuje každým kilometrem nehodu. I proto jsou dálnice nutné. Komfort a rychlost pro motoristy, dopravní obslužnost pro firmy.

Jak to vidíte vy, máme šanci něco rychle změnit, abychom se někam posunuli? Nestane se z České republiky opravdu skanzen? Dejte nám vědět do diskuse pod článkem, děkujeme!

Věříte, že máme šanci něco rychle změnit? A pokud ano, jak?

Diskuze Vstoupit do diskuze
85 lidí právě čte
Autor článku

Michal Sztolár

Absolvent strojírenské technologie se již od mládí let zajímal o vše, co má čtyři a více kol. Na střední škole uspěl v celostátním kole SOČ s vlastním designem automobilu v systému CAD, od té doby se problematice aut věnuje na denní bázi. S dlouholetou praxí u jednoho z prodejců automobilů mu rukama prošlo nespočet různých typů automobilů, včetně několika opravdových unikátů. Specializuje se na automotive jako výrobní obor, marketing automobilů stejně jako na aktuální přechod k elektromobilitě.

Zobrazit další články