Nadšení z první soukromé (a pravděpodobně i adekvátně kvalitní) dálnice zřejmě zkazí skutečnost, že ji téměř nepůjde projet, aniž by vás nezměřil radar.
Úvodem jedna strohá, tisková zpráva: Česká republika se chystá otevřít svůj vůbec první soukromý dálniční úsek. Konečně, chtělo by se dodat. Navíc to zní tak moderně – projekt PPP, doháníme Západ. Jenže. My žijeme v Česku. Čili nic nemůže být zas tak jednoduché. Ani první soukromá dálnice v Čechách, postavená ze soukromých peněz. Mimochodem, rozpočet, s nímž vítězné sdružení DIVia do tendru šlo, byl 16,55 miliardy korun. Nás však bude zajímat spíše to, kolik radarů na té dálnici vlastně je. Pojďme se na to podívat společně.
Soukromá dálnice, státní dluh a řidičovo dilema
Počet radarů je totiž přesně to, kvůli čemu na sebe nově dostavěná fálnice D4 mezi Příbramí a Pískem strhla pozornost. Neb na 32 kilometrech téhle čerstvě položené asfaltky na vás čeká hned osm (!!!) úsekových měřičů rychlosti. To není věru málo. Až se nabízí otázka, jestli jde skutečně o bezpečnostní opatření, nebo státem dotovanou reality show ve stylu „Jak dlouho vydrží řidič bez pokuty“? Někdo možná ani to první, slavnostní projetí ne. Máme to vůbec zapotřebí?
Navíc tohle není příběh s prémiovým nádechem. Tady půjde o splácení dluhu a úroky nebudou malé. PPP projekt (z anglického Public Private Partnership – partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem) totiž znamená, že dálnici postaví soukromník a stát mu ji bude desítky let splácet. Tvrdě a drsně splácet. A vybere si to, mimo jiné, na řidičích. Kde také jinde. To už zní méně honosně, že? Třeba Slovensko už tento model zná z rychlostní silnice R1 nebo obchvatu Bratislavy. U nás se tedy tento model poprvé testuje na D4.
Dálniční známku si tady musíte pořídit jako obvykle, ale tím asi veškeré „výhody“ PPP projektu pro vás končí. Radarová past na 32 kilometrech je totiž všechno, jen ne přívětivá k řidičům. A proč takový dohled? Zřejmě proto, že stát nevěří řidičům. To je jedna teorie. Ta druhá praví, že takto „zautomatizovaný generátor peněz“ je ve finále mimořádně dobrý byznys. No nechtěli byste takovou dálnici, být starostou/primátorem města, kam by ty pokuty mohly začít plynout? Městská kasa už se těší. A vy s ní.
Osm radarů na jednom úseku: bezpečnost, nebo plnění rozpočtu?
Ostatně i ministerstvo dopravy připouští, že osm měřičů na tak krátkém úseku je trošku přehnané. Ministr Martin Kupka (ODS) dokonce prohlásil, že by „bylo dobré počet radarů snížit“. Tak proč to neudělají? Neb je to ve smluvních podmínkách celého projektu. Smlouvy jsou pokaždé dobrá výmluva. Město Písek se tak může těšit na nemalou dotaci městské pokladny. V očích mnoha řidičů jinak malebné město možná dostane nálepku „místo, odkud mi přišla pokuta“. Podle odhadů radary rozdají ročně až 20 tisíc pokut. To je hodně dopisů s varováním, že jste na tachometru přestřelili.
Zvyšujeme rychlost, nebo přitahujeme šrouby?
A ještě jeden zajímavý paradox. Na jedné straně se Česko chlubí návrhy na zvýšení rychlosti na vybraných dálnicích na 150 km/h, kde by řidiči mohli jezdit rychleji – při zachování stejné bezpečnosti jako ve 130 km/h. Na druhé straně schválíme a postavíme nejnovější úsek D4, kde radary pečlivě hlídají, aby nikdo nepřekročil tradiční 130 km/h. Nepřijde vám to malinko schizofrenní přístup? Mně popravdě nemálo. Řidič se nemůže rozhodnout, jestli má být nadšený z větší volnosti, nebo frustrovaný z utahování šroubů.
Kdo za to může? Vítejte v České republice – „Alibistánu“
Jako vždy, když něco nefunguje, přichází hra na přehazovanou. Ministerstvo dopravy ukazuje na smlouvy, soukromý zhotovitel na stát a město Písek naznačuje, že to celé je spíš povinnost než radost. „Tohle není naše vina,“ říká prakticky každý, kdo má s D4 něco společného. Nikdo se nechce postavit před veřejnost a říct: „Ano, tohle je náš nápad.“ Ale přiznejme si – radary na D4 jsou skvělá ukázka toho, jak může moderní projekt ztratit svůj šmrnc kvůli administrativě, přehnaným regulacím a nedostatku odvahy říct „tohle asi nebyl nejlepší nápad“. Ne, soudruzi, vpravdě že nebyl.
Představte si, že jedete po nové dálnici a místo toho, abyste si užívali plynulou jízdu, máte oči pořád na tachometru, protože na každém rohu je radar. Takové prostředí není ani bezpečné, ani příjemné – a už vůbec ne „řidičsky přívětivé“. Navíc, když si všichni dávají přehnaný pozor, aby náhodou nešli nad limit, může to vést k přehnaně pomalé jízdě, zvlášť u opatrnějších řidičů. To snižuje plynulost dopravy a na frekventovanějších úsecích dokonce může zvyšovat riziko kolizí.
A co řidiči? Na posledním místě, jako vždy
Dálnice D4 má potenciál stát se dokonalou ukázkou, jak to v Česku (ne)funguje. Místo aby přinášela pohodlí a rychlost, bude na ni spousta lidí vzpomínat jako na úsek, kde dostali svou první pokutu za překročení o 5 km/h. Přestože by měla být symbolem modernizace, zatím působí spíš jako varování, že se z infrastruktury snadno může stát past. Ptáte se, jestli se to celé dá ještě nějak zvrátit? Obávám se, že nemám v tomto směru příliš dobrých zpráv. Budeme se zkrátka muset podřídit.