Tohle není porucha motoru, ale vlastnost, jde o přirozený chod věcí. Záleží jen na motoristovi, jestli si to nechá přerůst přes hlavu.
Co škodí spalovacímu motoru? Debata, která když se u stolu nadšenců do motorismu rozproudí, je snad nekonečná. A může být. Sami v redakci AutoŽivě víme, že je tady řada věcí, které mohou motoru škodit. Každý motor, který spaluje benzín nebo naftu, má jednoho velkého a společného nepřítele. Nepřítele, kterého nevidíme, dokud není pozdě. Nezáleží na tom, jestli jde o nejnovější turbo tříválec s přímým vstřikováním, anebo o poctivý šestiválec z doby, kdy se v autech ještě pořádně vonělo benzínem.
Zbavit se toho nejde, jen lze mírnit dopady a tlumit následky
Karbonizace neboli zanášení motoru karbonovými úsadami se týká všech spalováků bez výjimky. Není to nějaká teorie z učebnic pro mechaniky, ale proces, který se uvnitř motoru odehrává od prvního nastartování. Pomalu, nepozorovaně mění vše. Od výkonu přes spotřebu až po životnost. Mnozí si to uvědomí až ve chvíli, kdy auto začne cukat, zrychluje líněji než dřív. Motor se třese na volnoběh a servisák poprvé pronese tu větu, kterou žádný řidič slyšet nechce. „Máte to zalepené karbonem.“ A tohle není žádná výjimečná diagnóza.
Karbon vzniká vždy, když se palivo nespálí dokonale. Zbylé mikroskopické částečky uhlíku se usazují v místech, kam se spaliny dostanou. Na ventilech, v sacím traktu, na dřících ventilů, na pístních kroužcích, ve spalovacím prostoru i v katalyzátoru. U benzínových motorů s přímým vstřikováním je problém větší než dřív. Palivo už nestříká přímo na ventily, které se tím dříve samy „čistily“. U moderních jednotek tak karbon vzniká rychleji a dostává se tam, odkud se bez zásahu servisu sám nikdy nedostane. U dieselů je to velmi podobné.
Motoru vyloženě škodí krátké trasy po městě, bez dálnice
Navíc se přidávají saze z recirkulace spalin přes EGR ventil a zanášení turba i sacího potrubí. Karbonizace tedy není otázkou značky nebo konstrukce, ale fyzického principu spalování. Každý litr paliva zanechává stopu. Jen záleží, jestli tu stopu necháte rozrůstat, nebo ji průběžně eliminujete. Říká se tomu tichý zabiják motoru, a ne náhodou. Když se negativní vliv karbonu sečte, dostáváme koktejl problémů, které většina lidí mylně připisuje „stáří auta“. Přitom jde často jen o to, že motor už dýchá skrz zanesené sací cesty, ventil se nedovírá tak, jak má, směs není ideální. Řídicí jednotka se zoufale snaží počítačově korigovat něco, co by nikdy bez fyzické očisty nepomohlo.
Výsledkem je vychýlené spalování, horší emise a vyšší teploty ve spalovacím prostoru. Delší starty, nestabilní volnoběh, kolísající výkon nebo zvýšená spotřeba oleje. To všechno jsou příznaky, které ukazují na karbonový nános. A často se neprojeví najednou, ale postupně. Člověk si zvykne. Jen se přistihnete, že motor už „netáhne jako kdysi“. Souvisí to s tvrdou realitou usazenin, které mění dynamiku proudění plynů a tím zasahují i do spalovací efektivity. Pozor, nejde přitom o fenomén dlouhých nájezdů.
Starší motory s nepřímým vstřikem na karbonizaci tolik netrpí
Viděl jsem na vlastní oči motor, který měl najeto méně než třicet tisíc kilometrů. A díky karbonizaci se nevyhnul generální opravě. Jistě, jeden hlas nemusí nic znamenat, nemusíte mě poslouchat. Jenže to říkám nejenom já. Odborníci plošně dlouhodobě varují. Upozorňují, že klíčovou roli hraje jízdní styl. Karbonizace „miluje“ krátké trasy, studené starty a neustálé jízdy „na pohodu“.
Pokud se auto nikdy pořádně nezahřeje, voda i palivo se do výfuku nedostanou v podobě, v jaké by měly. Neusazené zbytky v motoru tvoří zkrátka ideální lepidlo. Moderní benzínové motory se často trápí při jízdách po městě, kde přímé vstřiky kombinují bohatou směs a malou teplotu spalin. Kdo občas vyjede mimo město a dá motoru možnost pracovat ve vyšším zatížení, ten mu paradoxně prospívá.
Řešili jste to někdy?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 10850
Technický koutek
|
PŘEČTENÍ: 7453
