Lidé vědí, že když si pořídí tenhle motor v rozumném stavu, mají velkou šanci, že je jen tak nenechá stát u krajnice. Jde o klenot(y).
Výrobci aut produkují současné agregáty v době, kdy má spousta dnešních motorů pověst choulostivých, přeplácaných elektronikou a citlivých na každou chybu v údržbě. Takže myšlenka „nesmrtelného“ agregátu působí skoro jako pohádka. Vedle všech těch downsizingových tříválců, složitých vstřikovacích systémů a filtrů, které se urazí po pár krátkých jízdách po městě, pořád existuje hrstka staré poctivé techniky. Techniky, o které mechanici mluví skoro s úctou. Včetně nás v redakci AutoŽivě. Motory, které při rozumném zacházení zvládnou statisíce.
Značný nájezd a minimální investice do servisu, to je sen
Často i více než milion kilometrů, aniž by majiteli pokaždé při otevření víka motoru vyskočil účet za generálku. A pokud někdo takový kus železa má v garáži, dost možná už dnes vlastní v ruce něco, co bude za pár let patřit mezi poslední opravdové legendy. Přesně ty, které by byla škoda pouštět z domu. O jaké automobily se jedná? Na samotný vrchol takového žebříčku se většinou bez debat řadí jeden konkrétní diesel z Německa. Pětiválcový Mercedes‑Benz OM602 je mezi znalci pojmem. Ne náhodou se o něm mezi servisy z různých koutů světa mluví jako o pravděpodobně nejspolehlivějším motoru, jaký kdy člověk vyrobil.
Tenhle řadový pětihrnek se montoval do ikonických modelů jako W124, kompaktní W201 známý jako 190D i do první generace Třídy G. Všude tam plnil stejnou roli: tichého, trochu hrubšího, ale naprosto věrného dříče. Tajemství jeho pověsti není v žádné magii, ale v tom, že byl navržený s velkou rezervou a bez zbytečných složitostí. Mechanické vstřikování, minimum elektroniky, robustní konstrukce. Přesně ten typ motoru, který nepotřebuje diagnostiku pokaždé, když od něj něco chcete. Není divu, že se u něj běžně mluví o nájezdu více než milion kilometrů jen s běžnou údržbou.
Klasické motory chtějí vlastně jen jedno. Pravidelný servis
Olej, filtry, kvalitní nafta a trochu rozumu v pravé noze. OM602 jede dál a dál, roky a roky, jako by se nechumelilo. Ano, obyčejné auto. Ale také typ vozu, který člověk jednou prodá a za pár let toho hořce lituje. Druhým velkým jménem, tentokrát z úplně jiné části světa, je benzínová Honda D‑series. Čtyřválce, které zná každý fanoušek japonských aut. Ty se objevovaly v Civicu, sportovně laděném CRX i v dnes už trochu zapomenutém modelu Concerto. Jednotky jsou přesným opakem lenivých dieselů.
Jsou lehké, točivé, ochotné jít za plynem, ale přitom schopné přežít i hodně necitlivé zacházení. Japonci u nich vsadili na jednoduchou konstrukci, kvalitní materiály a přesné zpracování. Výsledek? Motory, které zvládnou stovky tisíc kilometrů a pořád startují na první otočení. Přitom nejde o agregáty, které by trpěly, když je člověk občas „vytočí“ – naopak. Velká část D‑série má v povaze, že v otáčkách ožije, a tak spojuje spolehlivost se slušnou porcí zábavy za volantem. Kdo někdy seděl v lehkém Civicu s tímhle čtyřválcem a manuálem, ví, že i obyčejná okreska se může během pár kilometrů změnit v ryzí mechanickou radost.
U motoru Honda je třeba hledat kus, který nezasáhl tuning
Aniž by člověk musel každou chvíli řešit nějaký drahý problém pod kapotou. Od Hondy je to jen kousek k další japonské legendě, tentokrát ostře sledované hlavně ve světě tuningu a filmů. Řadové šestiválce Toyota 1JZ a 2JZ snad ani není potřeba dlouze představovat. Kdo viděl Rychle a zběsile, má je v paměti spojené především s Toyotou Supra. Ale tahle rodina motorů se objevila i v noblesnějších kusech, třeba v Lexusu IS300. Kolem těchto jednotek se postupně vybudoval kult téměř nedotknutelné techniky. Základem je extrémně robustní litinový blok, který zvládne i obrovské navýšení výkonu.
Tam, kde by jiným motorům dávno praskaly písty nebo šly ojnice na výlet ven z bloku, 1JZ/2JZ při rozumném nastavení a mazání snesou tlaky, které z původního auta udělají stroj o několik tříd jinde. I proto je tahle řadová šestka milovaná tunery po celém světě – dává jim svobodu experimentovat bez toho, aby museli po každé jízdě rozebírat celý motor. Přitom ale platí, že i v úplně sériové podobě, bez turbodmychadel větších než samotné auto a bez divokých mapování, patří 1JZ a 2JZ mezi motory, které při správné péči často přežijí zbytek vozu. Ze severské školy pak přichází švédská odpověď na otázku „co vydrží skoro všechno“.
Vypadá jako cihla, jede jako cihla, ale motor se nezastaví
Benzínové čtyřválce Volvo z rodiny série B. Známé mezi fanoušky pod přezdívkou „Redblock“. Jsou typickým švédským trezorem na kolech. Najdete je pod kapotou hranatých klasik, jako jsou Volvo 240, 740 nebo 940, tedy aut, která se už z dálky hlásí k éře, kdy se karoserie kreslily pravítkem. Samotný název Redblock přitom není žádná marketingová zkratka. Ale prostý fakt, blok motoru býval natřený červenou barvou. Takže ho poznal i laik, který se jen letmo podíval do motorového prostoru. Stejně jako u ostatních „nezničitelných“ agregátů je klíčem jednoduchá a předimenzovaná konstrukce.
Velké bezpečnostní rezervy v mechanice, rozumné otáčky, žádné složité vychytávky, které by po letech dělaly vrásky. Není vůbec výjimkou potkat Volva s tímto motorem, která mají za sebou víc než půl milionu kilometrů. A pořád fungují jako každodenní dopravní prostředek. Při takových nájezdech dávno odešly interiéry, podvozkové díly i původní výfuky. Ale červený blok si dál tiše vrní pod kapotou a dožaduje se maximálně čerstvého oleje a svíček. A pak je tu naprosto neoddiskutovatelná hvězda střední Evropy, která doslova zmotorizovala půlku regionu.
Ten zvuk je u TDI nezaměnitelný, ale jeho životnost je ikonická
Nafta od Volkswagenu v podobě 1.9 TDI. Zvlášť ve verzi s rotačním čerpadlem jde o motor, který se stal synonymem pro levnou kilometráž. Plus schopnost spolknout denně stovky kilometrů, aniž by si nějak zvlášť stěžoval. Tenhle čtyřválec poháněl Golf, Passat i první Octavii, tedy auta, která dodnes běžně potkáváme na silnicích. Kritici mu často vyčítali hrubší, nekultivovaný chod, vibrující volnoběh. A typický zvuk, podle kterého šlo „té dé íčko“ poznat na první dobrou u pumpy nebo na parkovišti před supermarketem.
Mají pravdu. Jenže právě tito kritici jen těžko zpochybní dvě vlastnosti, kvůli kterým si 1.9 TDI vysloužil pověst nesmrtelného pracanta: neuvěřitelnou odolnost a nízkou spotřebu. Když se o něj člověk trochu staral, tedy měnil olej, nechal turbo dochladit, netrápil ho studený plný plyn, stalo se co? Pak dokázal tenhle motor sloužit jako firemní stroj, rodinný kombík i dálniční expres s nájezdy, u kterých by se dnešní downsizingové jednotky už dávno balily do beden na repasi.
Jaký motor máte vy?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 2197
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 8911
Zákony
|
PŘEČTENÍ: 5948
