Nevím, jak to máte vy, ale občas i člověk, jenž si na svém „klidovém řešení“ všech možných i nemožných problémů zakládá, zkrátka „vypění a vybouchne“. Speciálně pokud u toho ještě nabyde dojmu, že dotyčný na druhé straně sporu si z něho dělá v podstatě legraci a vysmívá se mu. To je totiž kombinace, která nedává zrovna moc prostoru k příliš smířlivému řešení, neb zkrátka na druhé straně není vůle k dohodě. A přesto to nakonec celé může skončit zcela jinak. Tady je jeden z mých zcela čerstvých zážitků – a je přesně v tomto duchu.

Ve znamení Býka: dlouho držím, ale když „vybouchnu“, stojí to za to

Jsem narozen ve znamení Býka, a jakkoli jsem se s tímto „mužským zástupcem“ skotu nikdy příliš neztotožnil a výrazně více jsou mi sympatické kravičky ve všech svých podobách, jeden velmi podobný povahový rys s tímto mohutným zvířetem myslím sdílím. A sice poměrně velkorysou toleranci ke všemu, co není zcela v souladu s mým přesvědčením (nebo postojem), avšak poměrně razantní reakci, pokud situace překročí únosnou míru.

12 typů řidičů podle znamení zvěrokruhu: Jaký jste vy? Speciální horoskop 2024. Silniční pirát, vzorňák a mix dalších

Zkrátka Býk: velmi dlouho drží a „nechá na sobě dříví štípat“, nicméně když se rozhodne, že poslední kapkou už pohár trpělivosti opravdu přetekl, bývá jeho reakce často neadekvátní oné poslední kapce. A spíše jde o součet (případně součin) všech hříchů minulých, o kterých se domnívá, že mu byly způsobeny. Jestli oprávněně či nikoli, se pochopitelně občas liší, v kontextu k dané situaci a věcem, které se do té doby odehrály. Za mně osobně se však již snažím spíše „držet zkrátka“.

Parkování u nás v ulici je často „za trest“

Neb se mi nejednou stalo, že jsem se zkrátka zmýlil. A zpětně potom uznal, že ona reakce byla zkrátka nepřiměřená. A popravdě jsem k tomu měl velmi blízko i v nedávné dopravní situaci. Vracel jsem se večer z cesty a předem věděl, že zaparkovat u nás v ulici bude zřejmě nereálné přání. Od nějakých 17 hodin tam bývá spolehlivě plno a musíte mít opravdu velké štěstí, abyste nějaké volné místo objevili. Jako že jej často nemám, případně s lítostí sleduji, jak někdo měl ono štěstí o minutu dříve.

Důležitá změna: Parkování ve městě je od teď složitější, než se zdá. Řidiči denně riskují pokutu ve výši 4 750 Kč

Projíždím tak pomalu kolem důvěrně známých zaparkovaných aut, neb osazenstvo (a tedy i vozový park) naší ulice a mých sousedů se příliš nemění. A pomalu se již smiřuji s tím, že to domů zkrátka (i s mým „kulhavým handicapem“ na konto bolavé kyčle) „došlapu“ z parkoviště, které máme asi 15 minut od domu. A kde se dá sice zaparkovat téměř vždy, ale cesta zpátky není místy nic pro slabší povahy. Naštěstí mám pro strach uděláno, navíc i případný násilník by rychle pochopil, že jeden postarší „vypelichaný kocour“ není zrovna to, o co by měl stát.

Senior za volantem. A s ním jeden spolujezdec navíc: Mr. Parkinson

Když v tom jsem spatřil bliknutí brzdových světel u starší Fabie přímo před sebou. A vzápětí rozsvícení světel zpátečky. „Hurá, mám místo!“ Netuše přitom, že to nebude tak zcela pravda. Nebudu vás nijak zatěžovat delším popisem: řidič Fabie nakonec pokaždé vyjel asi o dva metry z mezery, aby do ní poté opět „zaplul zpátky“. Když se to opakovalo asi popáté a já jsem tam stál již notně „napružený“ a začal přemýšlet, jestli jsem právě svědkem automobilové spartakiády, nebo si ze mně někdo dělá legraci, nevydržel jsem to. A zhasnul motor a zatáhnul ruční brzdu.

A ano, následovala ona typická „býčí reakce“. Došel jsem nasupeně k autu zeptat se, co to má jako znamenat a jestli se bude opravdu vyjíždět či nikoli. Nicméně to, co jsem uviděl, mne dokonale odzbrojilo. Postarší muž za volantem, velmi subtilní postavy a s jemným třesem v rukou. Měl jsem již v životě co do činění s lidmi s Parkinsonovou chorobou a i tady jsem velmi rychle usoudil, že jde o rané stadium této nepříjemné choroby. Samozřejmě ze mně veškerá agresivita vyprchala během jedné vteřiny.

Tváří v tvář tomu, jak smutné umí být stáří

A reakce byla jediná možná. „Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?“ A udělal by ji tuším každý z vás. Muž se ke mně pomalu otočil s tím, že mu dnes není dobře, a že mu nedaří vycouvat, neb se zkrátka bojí, jestli cestu, která je před ním, dojede. A že se mu klepou nejen ruce, ale i nohy. Co jsem mohl dělat. „Podívejte, jestli někam potřebujete odvézt, rád vás vezmu k sobě do auta a odvezu tam i zpátky, stojím támhle. V tomhle stavu ale asi opravdu není dobré, abyste se pouštěl na silnici. Nebo to odložme a doprovodím vás domů.“

A to už jsem byl hodně naměkko. Až v takových chvílích vám totiž dojde, že v podstatě nemáte žádný problém. Starší muž se mezitím rozhodnul, že návštěva dcery by dnes nebyla tím ideálním trávením času. V čemž jsem ho podpořil, nevypadal opravdu moc dobře. Pomohl jsem mu z auta, zamkli jsme Fabii a nechal jsem ho, aby se do mě „zavěsil“. A pomalu jsme došli domů, druhé patro jsem snad tak dlouho nikdy nešel. Popřál jsem mu pěkný večer a ať mu je co nejdřív lépe. A ještě rychle naškrábal na kousek papíru svůj telefon, kdyby cokoli potřeboval.

Tu cestu z onoho parkoviště jsem šel hodně pomalu a v hlubokém zamyšlení. Někdy se věci zkrátka mají jinak, než si původně myslíme. A je lepší ubrat na agresivitě. Protože nikdy nevíte, jestli se do stejné situace, v jaké je ten druhý, jednou nedostanete sami. Jak to vidíte vy?