Záliba Čechů v moderních technologiích je všeobecně známá. Situace se ale změní, jakmile dojde na automobily. Tam vládne „Octa v ropě“, o elektromobilu nechtějí Češi ani slyšet.
Inspirací k tomuto článku byla moje nedávná debata s člověkem, s kterým jsme jednak leccos zažili, jednak nás oba pojí láska k automobilům. Pravda, v případě mého úspěšného kamaráda může být (a také zhusta bývá) tato láska bez problémů naplňována, což se o mně (a mých finančních ne-možnostech) opravdu říci nedá. O jeho Astonu jsem už jednou tuším psal, nyní jsme tedy diskutovali na téma „Češi, iPhone Pro a Octa v TDI za 5/100“. A byla to diskuse vpravdě výživná. Pojďme se na tu naši povahu českou podívat společně.
TDI je forma českého náboženství
Tou „Octou“ to samozřejmě začalo. Na dotaz kamaráda, jaké auto bych na „první dobrou“ přiřadil k typickému Čechovi ze mně během vteřiny pochopitelně vypadla Octavie „v té-dé-íčku“. Možná by jí mohla sekundovat benzínová Fabie, případně některé z tria škodováckých SUV. Ale pokud to jenom trochu jde, pak TDI. A Octavie TDI je cosi jako „Čech na 4 kolech s volantem“, synonymum pro motorizaci a spokojeného motoristu. Auto dostupné, velké, úsporné, oblíbené. S její 4. generací se to trochu změnilo, ale to teď nebudeme rozebírat.
A následoval další dotaz: „Proč si myslíš, že Češi tak nemilují elektromobily?“ A na to už jsem popravdě během vteřiny odpovědět neuměl. Zamyslel jsem se, a po chvíli ze mně vypadlo něco ve stylu „Já ti popravdě ani nevím. Máme rádi poslední výkřiky techniky, Apple tady velmi slušně vydělává, jsme schopni si pořídit digitální fotoaparát nejvyšších kvalit na dovolenou jen proto, že ho chceme, i když ho třeba vůbec nevyužijeme. Ale do aut budeme pořád nalévat naftu a TDI je cosi jako náboženství. Je to zvláštní.“
Češi chtějí držet krok se všemi technologiemi. Kromě nafty
Jak to tedy vlastně je? Proč jsme se tak upnuli na spalovací motory a tak vehementně odmítáme elektromobilitu, když v ostatních „elektrooborech“ chceme jít s dobou, a také s ní jdeme? Přehráváme si snad filmy na VHS rekordéru, hudbu na cívkovém TESLA magnetofonu (Tesla Hloubětín, nikoli Tesla Elona Muska) a telefonujeme z telefonního automatu na mince? Pochopitelně, že nikoli. Jsme jako Češi digitálně zcela „in“, někdy až nečekaně mnoho, s ohledem na naši kupní sílu. Ale auta? Octu v ropě!
„Proč? Protože jsme přesvědčeni, že „Green Deal“ je ekologický nesmysl, Greta Thurnbergová je pubertální pomatenec a z Bruselu nám nebude nikdo nic nařizovat?“ To byla další otázka mého kamaráda, a popravdě jsem zazíral. „Jo, to seš hodně blízko, to by mohlo sedět. My jsme prostě takoví. Ekologii uznáváme jen tehdy, pokud se to týká sousedovic kotle, který nám vadí a který si on musí vyměnit. Pak je všechno OK. Ale nařizovat nám něco kvůli emisím? Neexistuje. Stejně to jsou jenom ekologické nesmysly“.
Svět nás nelítostně převálcuje, pokud se něco nestane
A kamarád, vidouce moje rozpaky, pokračoval: „A uvědomuješ si, že ten svět je úplně někde jinde, speciálně celá Čína, ale třeba už některé země Evropy, a že s naší Octou v ropě se nám všichni vysmějí? Že nás prostě převálcují? Naše ekonomika stagnuje, nedokážeme se už od Covidu pořádně odpíchnout a ztrácíme půdu pod nohama. Poláci nás drtí jak olivy, a to jsme se jim kdysi smáli, jací to jsou pšonci. Tak to zapomeň. Staví dálnice jak o život, budou mít největší gigafactory v Evropě, unikátní linku na recyklaci lithia, jádro i super letiště. A my? Octu v ropě?“
Na to už jsem neměl co říct. Jen jsem se na mého kamaráda, pohybujícího se v byznysu dobře 30 let a majícího za sebou několik opravdu úspěšných firem upřeně díval, a pomalu mi docházelo, že má pravdu. Nemáme co nabídnout, chybí nám konkurence jak v automobilech, tak v technologiích. A že si to nemyslí jen můj kamarád, se dá dočíst kdekoli. Můžeme se plácat po ramenou nad „Octou v ropě za 5/100“, ale to se jenom chlácholíme navzájem, jak jsme dobří. Nejsme. Už dlouho ne.
Změnit se musí skoro všechno, a hodně rychle
„Co s tím? Co myslíš, že by nám pomohlo? Neb jinak s tebou v podstatě souhlasím“, hlesl jsem směrem ke kamarádovi, a připadal jsem si neskutečně pozadu. Zcela přitom vynechávajíce sociální rozdíly mezi námi dvěma, to je úplně nepodstatné. Já nemám domy ani auta, jaké má můj kamarád, to ale neznamená, že nejsme na stejné lodi. Jsme. Máme oba stejný pas, čteme stejné noviny a chodíme na stejné filmy, žijeme v tomhle státě a nemáme chuť se sebrat a zmizet někam za hranice, jak to udělali mnozí.
Odpověď nebyla moc veselá. A na to, jak je můj přítel zběhlý v rétorice a schopnosti analyticky a okamžitě reagovat to i celkem trvalo: „Já taky nevím. Co vím určitě je, že musíme rychle změnit některé věci v tomhle státě, školstvím počínaje a vědou konče. Jestli máme lithium a dokážeme ho ekologicky vytěžit – a to dokážeme, tak to musíme udělat hodně rychle. Jestli máme potenciál na gigafactory, tak ji postavme. A vyvážejme pak ven hotové produkty, ne polotovary. Něco s přidanou hodnotou. A to třeba baterky jsou“
Máme šanci posunout Českou republiku směrem k elitě, ne k montovnám
A pokračoval: „A přestaňme si konečně lhát do vlastní kapsy, jak jsme jako Čecháčci skvělí a jak to s tou Octou v ropě skoulíme proti celému Bruselu i Číně. My to máme jako národní rys, všechno nějak skoulet, už od Švejka. Jenže teď nám odešly všechny argumenty a prostředky, nemáme nic. Nemáme dálnice, nemáme špičkové technologie, nemáme co nabídnout. Těch pár top firem to nezachrání. A začněme od toho, co můžeme udělat rychle, a udělejme to ne rychle, ale sakra rychle. A začněme konečně jezdit na elekřinu, ať to tady není jak skanzen.“
Díval jsem se na něj, jak zamyšleně čmárá cosi tužkou na papíru, a cítil jsem, že ho ta situace neuvěřitelně štve. Že pro změnu on cítí, jak nám ujíždí půda pod nohama, a když vidí tu masu Číňanů (nejen Číňanů) za branami, udělal by cokoli, aby tenhle stát byl opět konkurenceschopný. A jak si uvědomuje, že s technologiemi a dopravou všechno úzce souvisí, že pokud tady budou jezdit moderní vozy a budeme v technologiích dopravy tak „in“, jak jsme „in“ v (cizích!) telefonech, budeme i odolnější vůči konkurenci.
Moderní stát s moderními firmami a technologiemi
Že je to zkrátka provázané: moderní technologie s sebou přinášejí moderní firmy, a naopak. Moderní firmy mají moderní zaměstnance, co pracují s přidanou hodnotou, a raději hlavou, než u pásu v montovně. A to všechno dohromady tvoří moderní, sebevědomý stát, který obstojí v konkurenčním boji a bude respektovaný ze strany partnerů. A to je asi to, kam bychom se měli dostat. Pokud to jen trochu půjde. Protože s montovnami a Octaviemi na naftu se opravdu nikam dál neposuneme.
Jak to vidíte vy, má můj kamarád pravdu? A co by se mělo změnit, aby se ČR stala moderním, konkurenceschopným státem?
Co se musí stát, aby se Česká republika stala konkurenceschopným státem?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 17624
PŘEČTENÍ: 22399
Přestupky a kriminalita
|
PŘEČTENÍ: 21722
